Soucit.

Kain zabil bratra. První stříkla krev

a vášeň šlehla ve svět plamenem,

křik divoký a bojův děsný řev

zatřásl tvorem, květem, kamenem.

Po zemi bludné duše putovaly,

skal úbočím a širou plání lkaly

a umíráčkem lesy zaznívaly;

schnul každý keř a vadly ratolesti,

rodina ptačí spěla do hnízda

a darmo čekal bys, že svoje zvěsti

kos nebo skřivan ve kraj zahvízdá;

kde plálo slunce dřív, tam temná mraků noc

a nikdo nikde nešel na pomoc...

A nejen květ na uschlém hynul stvolu –

i z lidských srdcí prchal každý cit,

byl prázden člověk jásání i bolu

a obraz přírody té: hluchý, tupý

a slep a něm a jenom vášní spit –

ba, co kde lidé – byly jenom trupy.

A na to shlížeti měl Hospodin.

Zlobou i želem duše jeho vzplála,

předstoupil před něj obraz lidských vin

i bída lidská hrozná, neustálá,

stud zardělý a pláč a slzy, vzdechy

a věčný rmut a tíseň bez potěchy.

I pozřel dolů v tůni sterých světů:

tam kroužila ta koule, temný bod,

a v mihotavém točila se letu

a na ní vyhnaný ten z ráje rod,

an k hroudě poután okovy své táhne

a hříchu svého věčnou kletbu nosí,

jak duše jeho po edenu prahne

a jak smrť chladně lidské hlavy kosí.

I zatemnil se Hospodinův zor,

jak když se mraky z ledných ženou hor,

a jak když bouře zarachotí v dáli,

tak božské rety hlásati se jaly:

„O plémě moje, jež jsem ku obrazu

své duše stvořil, nešťastný můj rode,

jak těžký postihnul tě trest!

Dřív ráje syn, teď šelem druh a plazů,

čas na tvé duši drsným zubem hlode –

jak přebídný tvůj obraz jest!

A na té bědné žití tvého pouti

krev uzřel jsem, krev z vlastní tvojí hlavy –

jak neblahý je osud tvůj!

Ne jen hněv můj, i tvůj měl zaplanouti

v tvých synech, v boj to bratrovraždy dravý –

ach slzou lítosti zor vlhne můj!“

Bůh slitoval se. S jeho svaté brvy

v krůpěji soucitu mok padá prvý

a oblačnými nebes lemy

se dolů snáší k lidské zemi...

Ta slza boží skví se v každém květu,

v té mlžin páře, v duze líbezné,

v lidského oka nevýslovném vznětu,

v němž s duší duše zas se nalezne.

Vylétá pták zas s písní v hrdle zlatou,

slunce se jasní září mámivou,

květ pučí, kam se pohne člověk patou,

a vůně dýše lesem, nad nivou.

Aj, člověk v náruč padá člověku!

Již prchá vášeň, zloba v smích se mění,

a tam, kde hněvu hrom řval od věku,

zní všude hymnus lásky, odpuštění.

Hle, silný slabým podává svou ruku,

bohatec chudým otvírá své domy;

kdo žízně žel a hladu cítí muku,

kdo chor a smuten časův od pohromy:

ten syt a zdráv a blažen spočine

na zemi jak na hrudi matčině.

Buď velebena chvíle, na prah země

kdy slza soucitu se sronila –

v ní lidské znova zrodilo se plémě

a vzešla jemu doba spanilá:

dech lásky líbá snivou jeho skráň

a štěstí sype v světy boží dlaň...