Soucit.

Já za úlevu jsem vás prosil,

v svých bídách, co mi srdce žraly,

vy k chátře jste mne připočetli,

a chleba jste mi podávali.

Já za soucit jsem žebral u vás,

když v bolestech jsem trpěl celý,

a vy jste pro mé žadonění

jen chladný na rtech úsměch měli.

A když jsem úpěl: „Smilování!

jsem sám a hynu v bídě svojí!“

tu volali jste zdaleka už:

„nech s bídou svou nás na pokoji!“

Tak zbyl jsem sám – vás na pokoji

už nechal cit můj oněmělý

a zašel mezi pusté skály –

a skály – ty mu rozuměly! –