Soucitný sonet.

Tu skříňku se šperky v své samolibé kráse

růžovým prstíkem jsi otevřela z rána,

snad touhou, zraky všech být všude stopována,

jsi vzala šedý šat, jenž mlze podobá se.

Ó jak si překrásná, blesk tmavý v oka řase,

tvá průsvitavá pleť je z bílých růží stkána;

já nevím, nevím sám, proč jsi tak milována

pro frási lacinou, jež pravdou býti zdá se.

Hrbáček v sousedství, ta dívka bídná zcela,

ta dobrá opička by umřít musila

svou velkou závistí, kdyby to uviděla.

Neb s hlubším srdcem svým, nervosně rozechvěná,

jak odkopnutá zvěř se často vzrušila

a těžce plakala, že je tak opuštěná.