SOUD

Tak bylo to, jak už jsem řek,

co víc říc, nevím ani,

mě osten vašich otázek

do hloubi srdce raní.

Ve vašem městě vzrost jsem, žil,

a k čemu slova šperku,

já nade vše si oblíbil

tu kožišníka dcerku.

Tak byla čistá jako sníh

a tichá, nehovorná

a oživla jen v loktech mých

má milá panna Dorna.

Však bránili nám, lačný, žel,

byl grošů otec její,

a já jen prázdný míšek měl

a hynul beznadějí.

Tu císař náhle vojnu zved

a táhl proti Turku –

aj, lákal mne ten širý svět,

když hryz jsem tu jen kůrku.

Snad s kořistí se navrátím,

a Dorna jistě počká,

já bázeň rozfouk jí jak dým,

jí slzy utřel s očka.

„Za rok neb dva tu budu zas!“

jsem šeptal v její muku,

a Dorna chvíc se jako klas,

mi věrně tiskla ruku.

Dva roky jsem se světem bil

a v psotách sloužil těžce

a žold a kořist hromadil

si do starého měšce.

A stříbro v něm a na prsou

sled po zcelených ranách,

jsem – dva dni tomu teprv jsou –

se ocit v města branách.

Já spěchal, letěl jako pták,

jak vítr, který hučí,

bych pannu Dornu prudce tak

stisk zase do náruči.

Tu v městě ruch, tu v městě ryk,

vše křičí, k rynku běží,

já běžím též, neb už jsem zvyk

být při mele a řeži.

Shon dětí, mužů, bab i žen

se vlní kol a víří,

a na rtech smích a kletby jen,

se tlačí ku pranýři.

Vše pochopil jsem, prohlédnul

blíž trochu jen – ó, běda!

Tam na pranýři nahá půl

má Dorna stála bledá!

V tom okamžiku všech svých ran

jsem bolest cítil znovu,

vši psotu, již jsem poznal, štván

od domovského krovu.

Vši touhu, mít jen sám a sám

to krásné, čisté tělo,

jež v slzách oči, v líci plam,

se před všemi teď chvělo.

To všecko bylo pouze mžik,

žár trávil mě, led mrazil –

já „Ženko běhlá!“ hlasně vzkřik

a meč svůj v hruď jí vrazil...

Tak bylo to – dím poznovu,

bez mučidel – co brání,

bych pod sekyru katovu

byl odsouzen, ctní páni?