Soud, aneb: Pan správce v bryndě.

Dobré jitro, pane drábe!

Brzo-li pak začne soud?

Držte huby! buďte zticha!

Žádný rámus – aby náš pan správce

moh' si podřímnout.

Jak? pan správce posud spí?

Ba ovšem – vy – mlčte – vy!

Pana správce kdo ze spaní

zbouří, dojde potrestání!

Nás práce volá na pole,

zde svědky jsme zlé svévole!

Musíme orat, sít,

se stále dřít

a nejsme tu pro legraci!

Pan správce, soud jenž zastává,

o to se pranic nestará!

Chovejte se, jak slušno jest,

netropte žádný hluk,

sic zavru vás – to na mou čest!

A protož – ani muk!

Co pravíte?

Však slyšíte!

Dneska doma buchty máme,

v žumpě být si nežádáme.

Proto zticha buďme jen,

sic nás zavrou na týden! St! St!

Hepšík!

Sláva vám, pane drábe!

Díky! díky! Držte huby!

Notně jste si kýchnul teď!

Zticha! Neboť slyším pana správce

kašlati a chrkati.

Tedy přec přichází již?

Ba ovšem – vy mlčte teď!

Zbudili jste jej ze spaní,

budete za to potrestáni!

Slyšte jej!

Ha, jak bručí, kašle zas!

Běda! strach se chápe nás!

Ó věřte mně, dnes jistě zas

zuřit bude jak starý ďas!

Do novin se teď zas dal –

což pak nás proto zavolal?

Dlouho-li tu čekat mám?

Silentium!

To jest: ticho! ani muk!

My chceme býti slyšáni!

Dost máme toho čekání!

Kdo jest to, jenž zde tropí

takovýto hluk?

Živť Jupiter! toť ňáký Mameluk!

Kdo hubu sobě láme,

dřív nežli se ho ptáme?

Jestli kdo ještě cekne,

hned do žumpy se smekne!

Co povídá?

Co prvé já!

A proto z ticha buďme (buďte) jen,

sic nás (vás) zavrou (zavru) na týden.

St! St! St!

Captivos introducere!

Id est! Přiveďte obžalované!

Jich pohled budí zděšení –

to dělá dlouhé vězení!

Snad v tu dobu vstali z hrobu?

Toť by pekla hnulo zlobu!

Ha, jaký hřmot, toť příliš jest!

dám cítit vám já svoji pěst!

Nunc sessio est aperta!

To jest, že sezení se otvírá.

Mluvte nahlas, bez okolků,

id est, sine circumcauda!

Nikdo neosměl se lháti,

soud se nedá za nos bráti.

Inculpatus criminalis,

mluvte, kdo jste, co děláte?

Quid facies?

Pane správce, nač tu sadu,

vždyť vám denně holím bradu!

Spravedlnost vousu nemívá!

Což pak sám se holívá?

Když mne nechcete již znáti,

chci vám adresu svou dáti.

Jsem lazebník,

mé jméno je: Cedník!

Vy svědci, dejte testimonium,

že nelže toto individium!

Lazebník je, pane, věřte nám,

jeho jméno: Cedník Adam.

Dobrá! Mluvte, kdo jste vy?

Pán si tropí žerty ze mne,

tyto spodky jsou ode mne!

Právo jesti slepé, neznám vás!

Slepý je, jak mladý ďas!

Když mne nechcete už znáti,

chci vám jméno, stav udati:

Krejčí jsem já,

mé jméno: Jehla!

Vy svědci, dejte testimonium,

že nelže toto individium!

Krejčí jest on, pane, věřte nám,

mistr Jehla jesti všade znám.

Žaloba na vás tu jest!

po latinsku: accusatus est:

že jste prali se, ludráci,

ne jak muži, jak skotáci!

Mluvte, co pak jste dělali,

že jste do sebe se dali?

Tento zde mne za krk chopil –

Ve lži byste rád mne stopil.

Pak mne počal malovati –

Jak můžete jen tak lháti?

Jeden ať mluví, ne oba –

by vám bylo rozumět!

Krejčí začni hned!

Popřejte jen teď sluchu mně,

povím vám všecko upřímně.

Nerušte však mé řeči proud,

sic spletu se já chudý bloud!

Slyšte!

Překrásnou dívku měl já rád,

kéž bych vám moh' ji ukázat;

musil byste ji zbožňovat!

Zrak její je tak plamenný

a tvářičky tak červeny.

Toť děvče věru k zbláznění!

Hned napadlo mne, ať mne ďas,

že zatím vězí ženská zas!

Každý malér zde na zemi

pochází z ženských – věřte mi!

Však tuť bych sám se zapomněl!

Teď dá se do kázání!

Co pak bych nejdřív chytit měl?

Jsme proto sem voláni?

Proč nepokračuje dál?

Ha, jen žádné bouření!

Chci ticho míti v sezení!

Po lásce já se tu neptám!

Popřejte jenom sluchu nám!

Dlouho-li já zde čekat mám!

Silentium!

No, no, však se nebojíme!

Drábe, chyť ho, poroučíme!

Za to strašně se pomstíme!

O tom pozděj' promluvíme!

Teď, krejčí, mluv dále!

Vivat sequens!

Jak praveno, to na mou čest,

ta dívka k milování jest!

Teď by však rád pan lazebník,

tak jak se říkává,

nám lezl do zelí! Slyšte!

Tu stalo se, že s ní jsem sám

o lásce snil na lávce tam.

Ó pane, ach, toť rozkoš vám!

Měsíc svítil tak čarovně,

já líbal ji a ona mne,

jak říkáme, tak náramně!

Se líbati při měsíčku,

toť musí být, můj božíčku!

Naposled mne – Ó proklatě –

ta láska také pomate!

Však tu bych se byl zase zapomněl!

Sám s sebou teď rozpráví!

Tím kasusem jsem až až zkoprněl!

On je celý bez hlavy!

Proč nepokračuje dál? Jak?

Ha, jen žádné bouření!

Chci mít ticho v sezení!

Co nám po vašem rendezvous?

Ach, já byl celý v plamenu!

Dlouho-li já zde čekat mám?

Silentium!

No, no, však se nebojíme!

Drábe, chyť ho, poroučíme!

Za to strašně se pomstíme.

O tom pozděj' promluvíme.

Teď, krejčí, mluv dále!

Že žárliv je ten Hotentot,

natropil mi již mnoho slot.

Zlý osud vzal mi vlasy mé,

a proto nosím falešné.

Nu, jak jsem řek', ten večer vám,

když s ní jsem stál u dveří sám,

tu přikrad' se mi za ruku

a strhnul mi mou paruku!

Co vidím?

Ha, proklatě!

Haha...

Na mou čest, div to jest!

Oba holí!

Potrestán, v smích vydán,

to jej bolí!

Žert k popukání!

Čertem zavání – haha –

k popukání!

Všecko nyní vybubnují!

Puk' by člověk žalostí!

Oba paruk potřebují!

puk' by člověk radostí!

Aj, cizím peřím se zdobiti,

tím paruky chci naznačiti,

toť podvod jest

a klam a lest!

Co zákon praví,

co zákon tu praví

v podobném vzácném pádu,

to nyní já vyhledám sobě z hlavy,

dle starých práv a soudních řádů.

Silentium!

Teď rozsudek já prohlásím!

Na nose, hleďme, sedí cos

vzácnému panu správci.

U čerta, co vám teď můj nos

překáží, vy hlupáci?

Jeho přízeň tím si získám,

když tu mouchu notně střískám!

Ha, teď sedí mu na hlavě!

Nikdo nechoď blíž k mé hlavě!

Mouchu tu chytíte hravě!

Drábe, chyť ty chlapy zdravě!

Chyť ji!

Pryč ode mne!

Již ji mám!

Teď dráb ji zas na hlavě má!

Ne já! hleďte!

Ha, ha!

Ti dva též mají pleš, oba holí,

ztrestání, vysmání to je bolí!

Žert k popukání, haha, k popukání

čertem zavání!

Všecko nyní vybubnují,

puk' by člověk ze zlosti!

Potlačit hněv a veselým se zdáti,

to zdá se mi nejlepší radou být.

Srdečně s nimi budu teď se smáti,

neb to mne můž' jen zachránit.

Ukončen je soud již v této chvíli,

pro dnešek, lidé milí!

Prv než se vrátíte však v svůj domov,

popřejte mi několik slov.

Silentium!

Co se dnes tu stalo nám,

o tom mlčte, jak hrob sám –

neb mrzákům,

těm chudákům,

smát se, hanebná to věc!

To má pravdu pan správec!

Smát se, hanebná to věc!

Proto svědci o té věci

mlčte jako hřbitov sám!

Velkou čest, ba na mou věru,

smýšlení to dělá vám!

Za to z vděčnosti, přátelé,

zvu vás k hostině veselé.

Proč stojíte jak hříšníci,

žalu mého účastníci?

Pojďte, drazí, v náruč mou,

tam utište bolest svou!

Zdráv buď spolek holohlávků,

zdráv buď spolek holých hlav.

Stejný osud, stejné strasti

dnes nás všecky čtyry spojily.

Bratry chceme budoucně se zváti,

žádná moc nás nemá rozehnati.

Všickni chcem bratry být

věrnými až do hrobu!

Což nepůjdem ještě tam?

Ó běda nám!

hlady tu již umírám!

Domů jít mám!

Hostina snad ujde nám!

Do hospody bez meškání

pospěšme teď, drazí páni,

tam při sklence mělnického

zapomenem na svůj žal,

na rány osudu zlého,

jenž nám naše vlasy vzal!

Hejsa! do hospody jdem!

Zadržte jen okamžik,

radost pak svůj vezmi vznik.

Nechť nechybí slavnosti

naší lesk ni nádhera,

a protož, páni hosté,

rychle do řad dva a dva,

to krásně vypadá

a efekt to dělá!

Hlavní věc, hlavní věc,

slavnosti naší schází přec:

toť muzika!

Protož, drábe, vezmi rychle

obecní buben,

pan kantor vezme housle

a ty, Petře, klarinet –

to krásně vypadá

a efekt to dělá.

Pozor již! teď potáhnem!

Čekáme na komando jen!

Pak pochod již!

Tak se krásně putuje,

hudba když přizvukuje!

Kroky stejné již dělejme,

na buben též pozor dejme!

Jak se krásně putuje,

hudba když přizvukuje!

hurah! hurah!

Buď dlouho živ a zdráv!

hejsa! hejsa!

buď dlouho živ a zdráv!