SOUD.

V tu neděli, kdy při mši svaté čte se

o koukolu a o pšenici příběh,

pan papež Štěpán na synodě slavné

zasednout ráčil k soudu nad Formosem.

Týž Formosus sám papežem byl kdysi

a nyní mrtev byl a odpočíval

v papežské hrobce u svatého Petra.

Hrob jeho kázal otevřít pan papež

a tělo tlící – bez dní několika

měsíců osm leželoť již v rakvi –

dal přinést v prostor síně koncilia,

trůn postavit dal proti trůnu svému,

mrtvolu vsadit na něj a ji odít

papežským rouchem, korunou a berlou.

A že se mrtvý hájiti sám nemoh,

diakon Boso dán mu za obhájce,

i zaujal své místo podle něho

a pod úlohy té se třesa tíží

byl bledý velmi. Žalobcem pak jeho

byl Leo, kardinal kněz, který stanul

u trůnu pana papeže. Soud začal.

Kněz kardinal své obžaloby metal

v líc provinilci za bodem bod stavě,

a Boso diakon k nim hlasem tichým

a třesoucím se zvolna odpovídal.

Tu nedočkav a valně netrpěliv

a hněvem zjitřen s trůnu vstal pan papež,

k mrtvole běžel, ruku vztáh a křičel:

– Proč úcty zapomněl jsi a trůn urvals

svatého Petra, biskupem jsa v Portu?

Což nevíš, že jen z římských kněží středu

smí papež vyjít? Což jsi nepřisáhl

jsa klatbou stižen nevkročit v zdi Říma?

Proč vínek císařský jsi Arnulfovi

posadil v chrámě na prokletou hlavu,

když před tím Lamberta jsi korunoval?

A proč jsi stál o moje bezživotí? –

I stalo se, že mrtvý pohnul hlavou.

I zrud pan papež jako živý oheň

a třásl se jak listí o podzimi

a ještě blíže stoupnuv ku mrtvole

v líc pěstí hrozil jí a vykřikoval:

– Ty přiznáváš se?! Přiznáváš se tedy?!

Ty vlku dravý, synu nečistoty,

ty přiznáváš se?! Odsouzen jsi tedy!

Jsi odsouzen! – Tak křičel několikrát,

až hlas mu selhal. Kardinali, kněží

na slavné synodě té shromáždění

mlčeli hrůzou. Před mrtvoly tváří

rozsudek napsán, všichni podepsali

a přikročeno k vykonání jeho.

Prokletí vysloveno nad Formosem,

papežské roucho strženo mu s těla,

tři prsty pravé ruky, jimiž žehnal

bezprávně kdysi, uťaty mu byly,

a tlící tělo háky vyvlečeno

ze sálu paláce a ulicemi

vláčeno dále za pokřiku lidu

a uvrženo do tiberských proudů.

V té chvíli basilika lateranská

se sesula, a hrůza padla na lid:

i mínili jsou ti, že předpověděn

pád papežství je pádem toho chrámu,

a oni, Bůh že chce mít stánek nový

na místě Lateranu, jenž byl zprzněn

zločinným Formosem a kněžstvem jeho –

však pravda jistá u Boha je pouze.