Soud.

Za půhonem Sokyně

Sudba, mocná vládkyně,

povolala před svou stolici

putujicí světem Stařici.

Ta se volně dostavila k soudu.

Tmav byl oděv jejích oudů,

rouška šerá ovíjela líce.

Mladá byla její žalobnice,

v tváři líčena,

oděvem vyfintěna;

vášně ze zraků jí plály.

Svědkové po boku stáli:

Stranobij a Utrhač,

Sluchosud a Potakač.

Sudba pozdvihla svůj hlas:

„K soudu dozrál čas.“

Sokyně počala žalobu,

„„Tato žena

zakuklená

čáry provozuje;

lidi na zvěř proměňuje

a je poutá v porobu.

Čarodějnice

je ta Stařice!

Zvířata na sněm povolává

a jim radu dává,

jak by lidstvo snížila,

a sama sebe povýšila.““

Svědkové též zlobu kují;

jednohlasně přisvědčují:

„„Svévolný jest její pych;

všecko na rub obrací,

řády světa převrací;

ze všeho si tropí smích.

Zlá klevetnice

je ta Stařice!““

Po nich Sudba dí:

„Obviněná, slyš,

co o tobě dí!

Čím se ospravedlníš?“

Stará odpovídá klidna:

„Křivda se mi děje očividná.

Na světě jsem putující host;

Krása, Pravda, Ctnost

vládkyně jsou, kterým já se klaním:

sám jest vinen, koho raním;

proti mně kdo chová hněv,

hřích svůj sám vydává v jev.

Člověčenstvo pouhé ctím,

bojuji jen proti převrhlým.

Kárajíc já učím lid,

jak mi káže Světovid.

Směji-li se, můj ten smích

podobá se pláči spíše,

nežli bujnosti a pýše.

Suď mne právem, jestli hřích –

hlásat pravdy zákon věčný

veškerému lidu stejný,

násilníkům jen nevděčný,

dobrým blahodějný.

Jediný mi ten

člověk svoboden,

kdo svým vášním neslouží,

kdo slabšího nesouží,

svobodu kdo svou

sousedů svých váže svobodou.

Kdo však nesmrtelnou bytost duší

a soud věčný upírá,

čí pych právu lidstva odpírá:

ten sám obraz Boží v sobě ruší,

ten řád lidstva převrací,

ten vše na rub obrací,

s lidské tvářnosti se svléká

a na zvíře se převléká;

ten sám sebe snižuje,

zvěř nad sebe zvyšuje.

To má víra, Paní,

podle ní mne suď!“

„„Upálena buď!““

vzkříkla Sokyně.

„„Padni kletba na ni!““

vzkříkli svědkové.

A hned – ani soudní svatyně

nebránila zlosti takové –

všickni vrhli se na Stařici,

trhali ji, bili do lící.

Do síně však nenadále kročí

Panna, krásná jako bohyně,

tak že trne, jak ji zočí,

sama Sokyně.

Panna k Stařici se blíží,

na ni laskavě pohlíží

řkouci: „Vrať se domů, sestro milá;

pouť jsi dokončila!“

Kdož ta Panna krásná? –

Pravda, dcera nebe jasná.

Kdož ta v kukli Stařice? –

Bájka, Pravdy poslice.