Soud.

Zas byl jsem souzen. Ach, po kolikáté!

Co práce jen si lidé se mnou dají,

víc než já s nimi, znova ohledají,

čím plám a chvím se, co mne nese, mate.

Měl vděčným bych být v duši láskou vzňaté,

já zatím jed jen z toho všeho ssaji,

neb zlobu zřím, jež za nimi se tají,

chce otrávit a tráví vzněty svaté.

Vím jedno jen, že před svým Bohem kdysi

stát budu čistší než před oněch soudem,

jichž Damoklův meč nad mnou stále visí.

Ať co chci dělám – vše jest pořád špatné,

že já to dělám – proč jsem ještě bloudem?

Kde brnění, jež proti zlobě platné?