SOUD

To bylo v Apeninách; skalné srázy

nad námi rostly v strmé, kolmé stěny,

pod námi padal přes kamení ručej,

jilm obrovský, jenž v přirozený oblouk

se skláněl nad ním, zdrtil ve svém běhu,

a stupně, které pracně ruka lidská

v skal vydlabala vzdorující žebra,

smyl k nepoznání hlodající vlnou.

Kol pusto vše, jen časem kusy štěrku,

jež cestou noha pošinula v propast,

v skal ňadra bily stále slabším zvukem.

Kol pusto vše, jen v milionech růží,

jež přírodě ze skrání šedých skalin

se růžovými rozlévaly proudy,

jak z hlavy starce – básníka sny lásky,

se na mne smálo mladosti mé kouzlo.

Žár slunce rostl; od rána jsme jeli

ve mrtvém parnu němí jak ty skály,

a nikdo neptal se, kde ku noclehu

nám rozprostře noc plachty svojich stínů.

Krok mezků slábnul, bílá pěna tekla

po uzdách jejich – stanem krátkou chvíli

a dále zase jednotvárným krokem.

Za skály rohem vyhouplo se pero,

za perem klobouk, a juž dlouhý průvod

nám spěje naproti. Na mezcích sedí

ve zdobných sedlech snědé, krásné ženy,

za uzdu mezky zvolna vedou muži;

vše ozbrojeno, z daleka se svítí

jich dlouhé pušky, vykládané nože.

Jak v pouště snu vše kolem nás jde mihem,

jen pero ještě za skalinou kývá

a zmizí též – to sporé byly zbytky

cigánů španělských; snad vracejí se,

kde mezi lvy spí Alhambra sen věčný

v svých bájích zakleta, jež v květné moře

se nad ní slily, nad Arkonou jihu.

Dál sami zas – příkrejší stále stezkou.

Hle, v srázné výši pod skal oblouk smělý

kdos přibil na kmen uschlé akacie

obrázek Panny. Jistě jakýs lupič

před výpravou ten zbožný skutek spáchal,

neb sotva kdo by odvážil se vzhůru.

U cesty leží starý piferaro,

nic nedbá, slunce ve tvář že mu praží

a vetchý klobouk se širokou střechou

že svalil se mu dávno s čela v rokli;

spí tiše, byť i našich mezků kroky

jej postrčily dále na kraj skály.

A zas jde smutně dále cesta naše,

jen skály kol, jen strmé stezky po nich,

jen modré nebe s hárajícím sluncem.

V hor úvale s vyhlídkou na pohoří,

jež stupňovitě sklánělo se níže,

o skálu opřen starý chrám nám kynul,

v tak divném slohu, jak by národové,

jež v dějin proudu tímto spěli krajem,

ve stavbě jeho nechali své stopy.

Ten oken oblouk, onen portál sklenul

a jiný věž teď polo rozbořenou.

Jak smutný byl ten chrám v hor pusté tiši,

na černé skále vydán žárům slunce!

Kol nízké hradby stálo nízké křoví,

z kterého sem tam křivý strom se zvedal.

V stín keřů těch jsme zabočili s mezky.

Já rozhlednul se krajinou a nebem,

a smutné skály jen a modrý blankyt,

tak temně hluboký a nekonečný,

v cit teskné bázně vnořily mou duši.

Mne smutně dojme vždy chrám opuštěný

v hor úbočí neb lesa tklivé šeři.

Ta příroda, která jej obklopuje,

svou věčnou krásou více k duši mluví

než chudý kostel – stopa lidské ruky.

Ty valné skály v nahé velebnosti

chrám zastíní; kdo na nich rozpjal křídla

své duše v let, v chrám umdlený se vrátí,

a v šedých zděch, na rozpukaném prahu

si k němu sedne jenom žal a nuda,

cit zklamání, že příroda tak velká

v svých zázracích a člověk že tak malý.

Chrám takový v skal rozervaných směsi,

kde živlů boj kdys v plné síle zuřil,

jest pouze svědkem lidské marnivosti,

jež touží všady vrýti svoji stopu.

Ba, jeho osud mnohem smutnější jest

než stromu, který v dlouhé stepi stojí;

sem ptáci sletnou s písní švítořivou,

zde v západ slunce bludný poutník stane,

a rozhledna se po krajině kolem

v krov jeho větví jako ve klín matky

se uloží a sladkým zdřímne spánkem.

Tak dumal jsem, co moji průvodcové

na sedlech mezků unaveni spali

ve stínu chrámu. – Já jsem vešel do vnitř.

Chlad ovanul mne. Jak hrobová plíseň

to dýchalo z těch zvětralých zdí šedých.

Vše chudé bylo, všecko v rozvalinách.

Bez svící oltář, bez obrazů stěny,

však zdálo se mi pod tou práznou klenbou,

jež bez sloupů se vypínala vzhůru,

že cosi velkého a neznámého

jak boha dech se vznáší v pološeru.

Sed’ k oltáři jsem na zbortěné stupně

a hlavu opřev o andělů křídla,

jež v němém hoři nad oltářem zpustlým

se vznášeli, jsem zadíval se k stropu.

Soud poslední byl vymalován na něm

bez umění, však onu hrubou ruku

ved’ genius, v těch gigantických tvarech

těl demonů i ve andělských tlupách,

jež bojovaly s nimi, ve hře světla,

jež pronikalo chaosu tmy mračné,

ve sporu živlů, v zápasení tvorů

duch mluvil k tobě, byť i řečí drsnou,

jak mluví stavby kyklopské, jak mluví

hrom v propastech a v hlubinách svých moře.

A dlouho jsem se díval na ty fresky,

jež ovanul čas mrazem dechu svého,

a v divné snění myšlenky mé tály.

Moc víry zas mne ovanula divem,

a s hrůzou všecky procítil jsem muky,

v nichž u Bethlemu ve své skalné sluji

se druhdy zachvěl Jeroným, lev pouště,

jenž z pravěku dob zbloudil do křesťanství.

Mne ovanuly hrůzy oné chvíle,

kdy lidstvo věřilo, říš tisícletá

že v sklonu juž a poslední soud blízký.

Já viděl okem Jana, avšak duchem

jsem cítil smrtelným. Vše hvězdy zhasly,

zem chvílemi se otřásala v hloubi,

hor obrové se trůnů věčných ledů

se skláněly, a propasti a rokle

je pohřbily v svém zívajícím jícnu.

Po městech, vsích jen děs a hrůza vládla,

vše tlačilo se v chrámy opuštěné,

vlas rvaly ženy s hlavy, muži pěstí

své skráně bili polibkům jen zvyklé;

však darmo lkali – chrámy padly na ně.

Svou kořist hroznou vychrlily hroby

a v jednom víru točily se kolem

tu nahé kostry a tam nahá těla.

Zem otevřela pokladů svých skrýše:

co zasypáno věčným pískem pustin,

zas oživlo a tlačilo se ke dni;

tu objímaly vzdálené se věky,

chrám gothický kles’ v rumy kolossea

a v podzemní sluj na druidský oltář

se pošinula Indů šklebná modla.

Vše v zmatku jednom, v trosky opuštěné,

kde v morném vzduchu člověk mřel i zvíře,

teď rozlilo se s hrozným jekem moře,

a jeho pláč, ó běda! přehlušily

svým břeskným tonem trouby archandělů.

Proud mého snění ustál. V mojí duši

zas starý demon trapných pochybností

svou hady ověnčenou hlavu vztýčil

a zasyčel: „Zas v starých bájí sítě

se zaplítáš, o třtino hnaná větrem?

Kus oprýskané malby na zdi chrámu

tě přesvědčí, pár veršů staré bible,

kde v dobách dětství čítals s duší zbožnou,

tvůj změní soud, jejž v nocích dlouhým bděním

jsi vystavěl a s jehož strmé výše

jsi rozhlížel se hrdě všehomírem?

Ó jak jsi bídný, kterak zhrdám tebou!“

Tak promluvil a zase v hluchý spánek

se uložil za polštář vzav mé srdce;

já opět sám tu v pustém chrámu seděl,

zas myšlénky mé letly výše k stropu

a snění mému rostla dračí křídla

a pomalu se kladla na mou duši.

I volal jsem: „Jen jiskru světla, Pane,

jen pravdy krůpěj v této valné poušti,

jíž písek roste v sloupy nad mou hlavou

a ňadra moje pálí jako Samum!

Jsou tedy lží sny prorokův a věštců?

v lži celé věky brodily se v nářku?

v lži lidský duch se potácel a svíjel,

a v záchvěvech co muky svoji tvořil,

jest novou lží, an ze lži vzalo původ?

Jest báseň Danteho jen pouze básní?

Či ona pravda, které obětujem

svůj celý život, sama lží jest rovněž?

Snad jiný věk, co my jsme vybádali,

svou chloubou zvali a svým vykoupením,

jen smíchem zplatí, pokrčením ramen?

Zda nových stezk v tom hledat bude moří?

Či vztýčí staré chrámy, snahy naše

a zápasy a tuchy nazve bludem?

A velkolepá ta myšlénka soudu,

jež v srdce moje černé stíny metá

i nyní, kdy jest vybledlým juž květem,

jak plála, když v opojný její kalich

duch Jeronýma vnořil chmurné křídlo?

Ó nikoli! ta nemůže být bludem,

jest příliš velkou, než by mohla klamat;

snad symbolem jest, záhadnou snad runou,

již na hrob svého ráje člověk vyryl –

v ten blahý čas, kdy vše mu bylo básní?“...

Tak ptal jsem se. – Tu náhle zdálo se mi,

že anděl, k jehož usedl jsem nohoum,

na čelo moje sklonil zlatou peruť,

a cítil jsem, jak zvolna nové snění

se rozlilo zas proudem přes mou duši.

Kraj uviděl jsem na pobřeží moře

pln bujné zeleně a srázných strží,

z jichž slují čněly věkovité cedry,

kol ovinuté révy svěžím listím,

a svlačců řetězy, jež v hloubku spěly

jak vodopády zelené. Směs divá

tu rostla květů barev čaruplných,

v skal rozvaly svůj příboj hnalo moře

a deštěm lastur polévalo břehy.

V té chvíli bylo všecko jako v spánku,

bez života. Klid tajemný a hrozný

se díval z těchto zelenavých strání,

z těch němých cedrů i jich vlhkých stínů.

Dech pantheismu zdál se chvěti kolem

těch ohromných a rozházených skalin,

nad valným mořem táhnul v zlaté páře

a v srdce lidské stoupal němou hrůzou.

Kde skaliny se obracely k moři,

jsem vystupovat viděl divný průvod:

Jak celý národ opouštěl by domov;

směs podivná! Na bedrách nesli muži

v hlíněných vázách tichý popel otců

a matky v plenkách stenající děti.

Též starce viděl jsem; šli tiše, smutně

jak na popravu se skloněnou hlavou;

ti nesli modly ze dřeva a z bronzu –

snad kněži byli to; ti dlouhé nože

a pádné mlaty z basaltových skalin –

snad bojovníci byli. Krásných dívek

též řada šla, na hlavách měly věnce,

však ztrhaný zrak buď se tajil v důlkách,

buď zimničně plál ohněm chlípné vášně.

Šli pomalu. Juž dostoupili skály,

kol na moře a zem se rozhlíželi,

však s okem suchým, s netečností v tváři.

Kmet vyšel z davu ztepilého vzrůstu,

vlas šedý větrem hrál i dlouhá brada

se čeřila mu ve stříbrných vlnách;

šat brokatový halil jeho údy,

pln divných cetek, šnur a talismanů,

nůž posázený drahokamů třpytem

se houpal jemu na zlaceném pasu,

roh obětní se tajil v řasách řízy.

To velekněz a první vůdce kmenu.

Stál mezi nimi – slyšel jsem, co mluvil:

„Před tváří země, oblohy a moře

k vám naposledy pravím: Není bohů!

Vše blud a šalba, kterou stkal si člověk,

by sebe těšil jak nemocný stařec,

by sebe děsil jako slabé děcko.

Jen příroda jest veliká a hrozná,

k nám lhostejná; zde vizte její poklid,

jak směje se to moře, zem i nebe

ve muky vaše! Nevím, k čemu člověk

má žitím hnát se jak zvěř vyplašená.

Vše dojde k cíli, kondor ve svém letu,

blesk v pádu svém a v proudění svém vlna,

jen člověk bloudí. Nedozvíš se k čemu.

Jsme hříčkou cizích mocí, či svou vinou

ta pouta vlečem? Pouze smrt je pravdou.

Co život dal vám? Boj a přesycení!

Hněv přírody jest dán vám do kolébky,

vše zhnusí se vám, píti z lebky vrahů,

zvěř honit v lesích, honěn nepřítelem

na tělech mrtvých tančit v pustém reji,

a obětovat bohům, kterých není,

noc za nocí spát v rákosové chatě

a z dlouhé chvíle býti otcem nových

a stejně bídných tvorů. Jaká bída!

Tak život váš jde k stáří nudným krokem,

a nyní teprv nová začne trýzeň:

žen kypré prsy budí závist ve vás,

a páže mužů smějí se, jak v mdlobě

své rozpínáte ruce ku modlitbám.

Jen zhynutí, jen záhuba jest pravdou!

A mám-li zhynout, k čemu očekávat

své vykoupení, když je mám v své dlani?

Nač otálíte? bojíte se bohů?

Zde vyzývám je, jsou-li mezi námi,

ať v moři, zemi, vzduchu, srdcích našich,

ať větry ozvou se, ať blýskavicí!

ať zničí mne! Já směju se jich moci!

Já čekám – ticho – – Jste juž přesvědčeni?

Kdo odpověděl? – Kol jen hluché skály

a tiché moře, blankyt nekonečný

o zničení svém přemýšlejí v smutku.

Teď bohem vaším jest jen přesycení,

a tomu třeba vzdorovati – smrtí!

Jsme její děti. Nuže tedy k matce,

jen smrt jest život, smrt jest vykoupení!“

Jak domluvil, nůž z pasu svého vytrh’

a nad hlubinou nakloniv se rázem

jej v ňadra vrazil – ticho – vlna krve

vous stříbrolesklý zbarvila mu nachem

a mrtvé tělo skácelo se v propast;

a za ním, běda! muži, starci, ženy,

vše v jedné směsi vzájemně se vraždí,

o stěny skal tam drtí matky děti,

muž vráží ženě lesklý ocel v ňadra,

zkad jeho dětem tekla žití vlna,

kmet buší modlou v svraštělé své spánky,

ten popelnici k srdci tiskne v pláči

a s ní se v propast vrhá jedním skokem.

Juž k vraždění jim nepostačí meče,

krev teče po skalách a mrtvol stohy

se bělí na pokraji černých tesů

i černé moře zbarveno juž krví.

Vše vraždí se. Jen jeden stojí stranou

a v oku slzu a myšlénky v duši

se dívá, kterak řádí chlípnost smrti

a přesycení mezi jeho bratry.

On mladý byl, on věřil ještě v lásku,

on čekal od ní víc než závrať smyslů,

on u té sfingy, kterou zveme život,

jen viděl ňader svůdnou, hebkou vlnu,

lví spáry posud ušly jeho zraku.

A hůře ještě, v jeho duši padla,

ó poesie! krůpěj tvého jedu,

v žen kráse viděl více nežli tělo

a v přírodě víc než jen luh a moře.

On sám tu zbyl, zde, pustém na pobřeží,

kde mroucích ston jen rušil děsné ticho.

Sed’ na kámen a zadíval se v dálku

a čekal na noc – nevím, co chtěl od ní.

A ona přišla, posupná a chmurná.

Hvězd záři skryla strhanými mračny,

a jestli nahoře se kmitla hvězda,

tož leskla se tak zoufale a kalně

jak strhaný zrak, který hasnul dole

ve tváři mroucích plné tmavých stínů.

Zde seděl on v myšlénkách sklopiv hlavu,

zde v středu mrtvých soudruhů a bratří.

On nevěděl, že nočním, teplým vzduchem

nad ním se točí krkavci a káně;

on nevěděl, že tichým krokem plíží

se ku mrtvolám stádo lačných vlků;

on nevěděl, že nad ním zvedá měsíc

svou bledou tvář, jak sesinal by žalem,

že v lidské krvi dnes se musí zhlížet.

On nevěděl, že tma povstala z roklí,

na černou skálu sedla proti němu

a přísné oko hluboké a snivé

že upřela naň, položivši tiše

prst stínů na svá mlčenlivá ústa.

On nevěděl, že zvěř se osmělila,

on neslyšel, jak supi křídly bijí,

jak hnědý šakal s hyénou se sváří

a pláče jako zabloudilé dítě.

On neviděl, že vlci k jeho nohoum

se plížili, krev černou lízajíce,

jež zbarvila mech, pokropila trávu.

Jej nevšímli si, myslili snad v bázni,

že anděl smrti mdlý po také práci

to usedl si mezi žeň svou hojnou

v plášť zahalený mlčení a noci.

Tak seděl dlouho; aj, tu meteorem,

jenž tryskne tmou ve snopech bleskných jisker,

myšlénka létla snivou jeho duší,

na skráň mu sedla, v mozek jeho vťala

své ostré spáry. – Děsná, velká chvíle!

Myšlénka soudu vznikla v jeho duši.

I zajásal tu ku mračnému nebi

zrak v slzách zvedaje: „Ó díky, díky!

Soud jediný jest věčným bohem světa.

,Ty budeš souzen!‘ jediný jest zákon,

hráz jediná, jíž nedotknou se časy.

A kdo tvým soudcem? Vlastní srdce tvoje!

Ti bídní přede mnou zde v krvi vlastní

se odsoudili sami; ona chvíle,

kdy vraždili se – byla chvíle soudu.

A kdo tvým soudcem? Vlastní žití tvoje!

Ó myšlénko! zda tolik trudů třeba,

bys v srdce lidské sklenula si mosty?

Však žiješ, žiješ, z této lebky mojí

jsi z varu lávy vzletla! Žiješ! žiješ!

Mnou lidstvu dána na trůn jeho bohů,

ba, co víc platí, na trůn jeho srdce.

Zřím v budoucnost. Věk mnohý přijde temný,

kdy edenská tvá pronikavá záře

se ztají v symbol mnohé tklivé báje;

zřím v budoucnost, kdy na tvém zlatém ohni

se budou zhřívat velduchové lidstva,

jenž tušit budou veliký tvůj význam,

jenž zahalí tě v háv své fantasie,

bys bouří věků přešla snadněj k vnukům.

Zřím v budoucnost, kdy jediná ty velká

šťastného lidstva budeš náboženstvím!

Ó jak jsem šťastným, že tě mohu myslit

a poznat, chápat ve původní kráse!

Chci světem jít, chci hlásat pravdu tvoji

a v žití sklon se nechat soudit tebou!

Ó blažený věk, bez šperku a zdoby

kdy vzejdeš lidstvu, jako mně jsi vzešla!“

A zmizel v skalách. Myšlénka však jeho

ta létla věky... Procitnuv jsem viděl

na stropě chrámu chmurný symbol její

a v hrudi svojí jasnou její pravdu.