Soudce a vdova.

Ve městě jistém soudce byl,

Jenž nic se nebál Boha,

A pro bezpráví mnohá

Sám u lidí se zostudil.

V témž městě byla vdovice,

Jež s prosbou přišla k němu,

A řekla soudci zlému:

„Tvá ujmi se mne pravice,

A pomsti mne na škůdci mém, –

Ach, protivníku úkladném!“

Než soudce nectný prodléval,

Až po dlouhé pak době

Sám kdysi řekl v sobě:

„Již čas, bych při tu před se vzal.

Nebo, ač nic nebojím se Boha,

A duše, hanbě zvyklá, lidí

Se neštítí a nic nestydí:

Již pro dotírání té vdovy mnohá,

Chci pomstiť ji a strestám škůdce,

By konec byl té celé šrůtce,

A vdovice mne nezhaněla prudce.“

Již ale všickni slyšte,

A do paměti sobě pište,

Co soudce ten nepravý

Sám sobě praví! –

Chtě pokoj ode vdovy míti,

Chce posléz jí na škůdci mstíti.

A když nepravý ten soudce jedná tak:

Lze-li pak,

Aby zůstavil Bůh bez pomoci,

Bez ochrany svojich vyvolených,

Týraných a světem usoužených;

Volajících k němu dnem i nocí? –

Byť si prodléval Bůh s pokutami svými:

On na jisto svých

Věrných, zkušených

Brzo pomstí nad škůdci jich násilnými!