Soudce.

Když útlý hoch jsem na studie šel,

tu otec můj – ach dávno leží v hrobě –

kus cesty přes les až mě sprovázel,

bych nezbloudil a nezasteskl sobě.

„Teď dej se přímo,“ děl, „a nezbloudíš!“

a líbal mě a udělal mi kříž.

My ohlédli se, kývli zas a zas,

až drahá hlava jeho znikla v lese;

já vím, že slza ukápla mu v řas,

a srdce mé se jako tenkrát třese;

ač je to dlouhá řada šedých let,

já nemohu té chvíle zapomnět.

A jdu-li v dumách lesem samoten,

vždy myslím si, že v utajeném pláči

jak v onen smutný podjeseně den

můj otec tiše po boku mi kráčí

a táže se: „Rci, zda jsi uposlech’?“

leč místo slov můj ozve se jen vzdech.

A netušeně přechází mi zrak,

zdroj těžkých slz mi po tváři se leje,

a jako bouří ustrašený pták

mé srdce v ňadrech třese se a chvěje;

jen člověk jsem, v němž zástup chyb se skryl,

v před kráčel jsem a vždy jsem s lidem byl.