Soudný den.

Divoké chmury táhnou po obloze,

jak slepý Žižka hnal se ve svém voze,

a nad městečkem sápe blesk se lítý,

že strachem v komínech se třesou kýty.

Lid zbožně rozsvěcuje hromnice

a pan purkmistr hledá v kronice,

zda byla větší bouře kdesi kdysi

jak ta, co dneska nad městečkem visí.

Ni červa zříť, vše vlezlo do své díry,

jen pan purkmistr stojí nad papíry.

V tom Kouba přikvapí a ústa špoulí:

„I ať do toho prach a tisíc koulí!“

„Co jest?“ – „A vy se ptáte jen?

Což nevíte, že dnes je soudný den?“

A pan purkmistr pustil na zem akta:

„Kde, pověz, drabe, jaká k tomu fakta?“

Dráb purkmistrovi vážně k oknu kyne:

„Tam máte fakta nade všecko jiné!

I ať mne polkne třeba pekel běs,

není-li v skutku soudný den již dnes,

i ať víc nejsem moudrým drábem Koubou,

nejde-li tamto pravý anděl – s tr...!“

A pan purkmistr hledí, nevěří:

„Toť přec jen rada Bouřka s neteří!“