SOUDRUH.

Let bezmála dvacet je tomu... Je všecko jak daleký sen...

Z cest náhle se vrátila matka. To prosince pátý byl den,

již večer. V smutečním šatu v komnatě stála,

a pod florem tvář její dívčí tak sličná, tak divná se zdála.

My děti se po otci ptaly. Jak raněná laň

hleděla na nás. Mlčky nás objala, klekla,

tichounce řekla:

„S té hvězdy se dívá sem na nás. Pomodleme se zaň...“ –

A všecko když ztichlo, já kradí slezl jsem s postýlky svojí,

pod staré sofa se schoval, jež u kamen stojí,

a trnož dřevěnou objav, nedětsky, tiše jsem štkal...

To první byl veliký žal. –

A často scházel nám, drahý. Chléb milosti trpký jsme jedli.

Však láskou silnější smrti vzkříšen v přetěžkých dnech

byl vezdy duchově s námi. Jeho ruce nás životem vedly,

a matčiným ověnčen hořem hrdinou svatým v našich se zjevuje snech...

A minuly roky. V hlubině zasažen duše

já z ciziny domů se vracel, z ciziny pod rodný štít.

Svých druhů, s nimiž jsem vyšel, já výboje mladé jsem viděl,

jich odvahy korouhve vlající, v sebe důvěru smělou –

a hrůzu a osudnost celou

omylu života svého, děs marnosti práce, jež vyzněla hluše.

Svůj zlomený život jsem zřel a chvěl se, hrozil se, styděl...

„Jen pro život žíti?“, hlas říkal, „jen pro život hodno-li žít?“,

tak říkal, o sladkosti nebytí úlisně šeptal. –

A zatím niterný pláč můj němý kameny leptal,

půdu drolil a hlodal, úsilím věrným a tichým

cestu v ní kořenům chystal, bych nalezna pravdu a sílu

pohrdnout marným a lichým

již pomoc měl, oporu první k novému života dílu.

Dnes přemýšlím o všem, co bylo. Soudruha života svého

vzpomínám laskavou myslí, dobrého, věrného vezdy.

Vlastnímu naslouchám srdci. Ni vzdoru, ni výtek, ni neklidu zlého

v něm není. Na nebi vzešlé tiše zrcadlí hvězdy...