Souhlas.

Když duše skoje přeplného chtivá,

Se nezotavíc nikde po čas dlouhý,

Vždy hledá slasť, po blahu jsouci nyvá,

A zdědí trýzeň, utrapy bol pouhý:

Tu není divu, že se ve zrak krade

Vlhounká slza umařené touhy;

Že bolný úsměv třesným drhem klade

Se v jinak retův libomilé chvění!

Kdo pomůže té radostí všech vadě?

Kdo ukonejší srdce utrápení?

Kdo zpláče slzou soustrázně linoucí,

A slovy ztiší divé rozbouření?

Jen sladké zdílnosti to stony vroucí,

Jak božské harmonije ladné hrání;

Jen sladké lásky dechy milolnoucí,

Jež v souzvuku zní, jak když v šepotání

Tož lilje v slunce lesku vzducho-ranném

Se k nachu růže za večera sklání.

Tak skojně bolu v srdci rozháraném

Utrapou krutou přátelství se zdílí;

Tu rázem v duchu dříve rozehraném,

Však nyní mrtvém po vši pěknou píli,

Se života nového rozkvět rodí.

Ta těcha lásky, přátelství, jež chýlí

Se v srdce naše, smír v ně sladký vodí;

Z myšlénky křísí čin, tož cíl ten věčný,

V němž ze sebe svět k vzniku život plodí!

Bez činu tvor je sebe nepovděčný;

Je kámen zevně hrudou jen rostoucí,

Jímž více nepohne duch těloléčný,

A hyne v prach jak kámen neživoucí!