SOUHVĚZDÍ ORIONU

Pracovní stůl můj se vznáší

v prostoře hvězdné.

Vůkol něj jasice srší, planety krouží,

sluneční světy.

Nikde ni délky ni šířky, hloubky ni výšky.

Nad stolem ruka má tápe s plamenným pérem,

mlžiny mléčné to dráhy přes stůl se valí;

plamenným pérem v ně vepsat snažím se báseň,

kterou bych vylíčil v kráse Orion čárný.

Mlžiny přes stůl se sunou, závity v propast se valí,

plamenné péro je trhá, spaluje v žáru,

nemůže vyrýt run skvělých, které by zachytit mohly

paprsek nebeské krásy,

jíž se skví Orion zářný.

Divoce bují má hlava.

Hvězdný prach oči mé hasí, ústa se vzpínají marně,

z etheru číše by pila vesmíru moudrost a sílu,

jež by se výrazem staly

souhvězdí mého.

Vznešené souhvězdí jasné, planoucí hranici lásky,

z něhož se zrodila kdysi životem úrodná země,

na které po mnoha změnách k životu procitnul člověk,

slávu tvou, vznešenost, krásu

vepsat bych v blány chtěl věčna,

opilý vesmíru piják, nadhvězdný tulák;

sešli mi znamení svoje, pomoz mé chábnoucí ruce,

propůjči sílu a pevnost žhavému péru,

vzývám tě, souhvězdí šťastné, rodičko planety naší,

zázračné lůno.

V prostorách ticho a bezdno.

Hvězdy se rodí.

Pojednou na stůl mi klesl zářivý obraz:

Orion paprsek seslal,

vepsal sám v mlžiny hvězdné

zázračné runy

obrazem souhvězdí svého.

V opojné hrůze a kráse třeští má hlava.

Péro mé v propast se kácí, ruka má zmateně hledá

oporu v hvězdách.

Tajemstvím věčného světla zahlcen řítím se bezdnem

v povětroň nádherný změněn, který se na cestu vydal

ke skvoucí Zemi.