SOUMRAK.

Jak slunce v červáncích když padá za obzor,

a žáry letních dnů mráz ledný vystřídává,

tak v smutku pozdních let se tobě náhle zdává,

to vichru studený jak dech by vanul z hor.

A mraky houstnout zříš se světlem na jich lemě,

a jako plavec byls’, jenž v moře nořil zraky,

prohlédnout cestou chtěl tajemné za oblaky,

a nikdy nezvolal vítězně: Země! Země!