Soumrak duše.

Po vlnách stišení prchají slábnoucí duchové zvuků

a klid vládne v duši, na jehož dně dlí skrčena Úzkost.

Sám stojím tu v prázdnotě prostorů, věků.

Z těch rytířů krásných, již vyjeli časného rána,

na jásotu davů, nadšení, bojovní, mladí,

na vzpínajících se ořích a v krunýřích zlatých,

v nichž ciselována byla allegorie žití –

ni jeden z nich se nevrátil do hradu nazpět.

Juž čaloun noci stemnělý se níží víc a více

a v prázdnou planinu tmy okean se šíří

a v hrad můj pustnoucí se nevrací nikdo.

Jen v dálkách neznámých cos chvílí temnotami svitne,

a v ticha hlubinách, jako by přicházelo z dálky,

se ozve tajemné a hluboké volání,

hlas lítosti nad uprchlými dny,

jež propadly temnotám Věčnosti.