SOUMRAK N. S.

Řekl pan ministr Švehla,

(jak je dávno tomu!):

„Sedmadvacátého ledna

musíte jít domů.

Jste tu déle, než se patří,

podle mého soudu.

Občané, soudruzi, bratři:

zavřu tuto boudu.

Unavil už rej váš pestrý.

Fráňo, konec žertů!

Občanky, soudružky, sestry,

já vás pošlu k čertu!

Voličové nadávají,

kandidát ten úpí.

odhlasujte volební řád,

odhlasujte župy.

Splněna je vaše misse.

Zploďte bez prodlení

volbu, při níž nevolí se,

senát, jenž jím není.

Ještě jeden krásný zmetek

nebuď opomíjen,

jazyk státní a ne státní,

oficielní jen.

To je poslední mé slovo,

to jsou instrukce mé.

Předlohy znáš aportovat.

Aportuj je, sněme!

Nebudeš-li aportovat,

tedy: hrom a peklo!“

Když to N. S. uslyšelo,

náramně se leklo.

Otevřelo velkou tlamu,

řeklo: „Slavná vládo!

Aportovalo bych jistě

hned a milerádo,

ale prosím, slavná vládo,

slyš upozornění:

je mi těžko aportovat,

když tu předloh není.“

Pravil pan ministr Švehla:

„To je ponuré sic.

Co však není dneska možno,

možno příští měsíc.

Pospěšte si, lidé drazí,

Hle, tu předloh kupy.

Honem! Volič smutně pouští

poslední své chlupy.“

N. S. jakž takž smířilo se

s těžkou existencí.

Ustavní byl výbor chudák

skoro v permanenci.

Subkomitét, subkomitét!

Jaký půvab hesla!

Vajíčko se dříve snědlo,

než slepice snesla.

Bylo mnoho hlasování,

bylo mnoho Canoss.

Záruba se tahal za vous,

Švehla jiné za nos.

Všichni svatí tancovali,

mezi nimi Bouček.

Zahradník si vyskakoval,

že je hezký klouček.

Všichni svatí tancovali.

Kdos’ hříšný, se nehlas.

Bouček dal své gentlemanství,

Meissner právní věhlas.

Pan ministr držel svatým

všechny čtyři palce.

Nesmíme též zapomenout

na ty dobré znalce.

Znalec hbitě napravuje,

kde laik něco kecl.

Bobek, ten je nad bobečky,

Hoetzl, to je Hoetzl.

Není vždycky čisté víno,

někdy jsou to slivky.

Také plivl doktor Kramář

svatým do polívky.

Šrámek držel nad svatými

dvojsmyslně ruku,

žehnat ochoten i proklet:

pozor na rozluku!

Posléze se páni shodli,

což je dobrá známka:

aby prohrál doktor Kramář,

usmíříme Šrámka.

Měsíc plyne jako voda,

únor zvlášť je krátek.

„Aport!“ připomenul Švehla.

Nedbal, že je pátek.

N. S. přesně provedlo to,

jak on komandoval.

Otevřelo velkou tlamu,

Bouček referoval.

Od přežilých starých tradic

referent se vzdálil.

Chválil to, co výbor odmít’,

odmít’ to, co chválil.

Havlíčka též ocitoval.

Mrtvá hlava čacká

povzdychla si: „Že jsem mrtev!

To by byla facka!“

Presence zvlášť byla velká,

neboť kázal přijet

telegraf, jenž ohlašoval

jinak ztrátu diet.

Jak to slyší, hned se každý

do sněmovny žene.

Bylo tenkrát vidět členy

nikdy neviděné.

Slavnostního osvětlení

smysl chápu nyní:

aby, když už v hlavě tma je,

bylo světlo v síni.

N. S. dlouho hlasovalo.

Já byl také při tom.

Leckoho jsem slyšel vzdychat,

že je z toho pitom.

Leckdo mluvil v kuloárech

slova nehledaná.

Leckdo se mi dušoval tam,

on že nic, že strana – – –

Při zákoně jazykovém

hořký dojem vzrůstal.

Pár nás odešlo; než mnohý

vzdychal dál a zůstal,

načež N. S., odrazivši

oposiční nápor,

zazpívalo „Kde domov můj?“

a též „Rudý prapor“.

Ni myš v Čechách nehnula se,

když ta věc se sběhla.

„Dobrá věc se podařila,“

zazpíval pan Švehla.

Skromnost pouze lumpům sluší.

Pročež s plným citem

znalci sebe pochválili

a poslanci item.

Od té doby změnil názor

pan ministr vnitra.

Uznal, že je v N. S. přec jen

mnohá hlava chytrá,

poznal, že má N. S. chyby

menší, onačejší,

ale je přec z parlamentů

nejpřijatelnější.

Poznal, že s ním není třeba

příliš času ztrácet.

Odhlasuje za hodinu

zákonečků dvacet.

Poznal, že tu pojí mnohé

jedna velká vroucnost,

poznal, že je choulostivo

myslit na budoucnost.

Poznal, že snad nepřinesou

samé Vrané vrány.

Že už třeba neuvidí

své republikány.

Pročež v jeho srdci vzplála

láska převeliká,

že by přitisk’ na svá prsa

třeba i V. Dyka.

Ať to v světě jak chce chodí

nahoru a dolů,

tak brzo se nerozejdem’,

zůstaneme spolu.

Za sněmovnou nadávají,

za sněmovnou řádí,

Občané, soudruzi, bratři:

my se máme rádi.

Sedíme tu po semestry,

přidejme cos k tomu.

Občanky, soudružky, sestry,

nepustím vás domů!“

Takto volal pan ministr

v očích žhavý plamen.

Těžko bylo odolati

síle těchto ramen.

Takto volal pan ministr.

Hledal cestu schůdnou,

připomínal dámu z bible:

Putifarku svůdnou.

Za kabát mne mocně tahal

bez mých zvláštních ozev.

– – Já mu nechám kabát v ruce

jak egyptský Josef.