SOUMRAK OBRAZÁRNY

Tak jednou západ vzplanul, že to byl čirý div,

co otevřelo nebe svých ostrých perspektiv.

Sluj granátová zela a liják zlatý kles

kam’s do astrálních pastvin, na korálový les.

A nadobzoří bylo jen kráter plamenný,

v němž měnila se mračna jak mořské murény.

Vzňal na prérii nebes se hrůzný požár trav,

co plaché bylo, bledé, svým žárem udolav.

A chvosty hvězdné metal, by obrazil se v nich

boj vnějšku zmíravého a hlubin zevnitřních.

Však potom požár hasnul, vše stráviv jako hlad,

jak v amethystu zřený svět zdál se uvadat.

A v popelišti sivém jen rudý zbýval sled,

hrst růží, již kdos vhodil za rakví naposled.

Tak záře všecky hluchly a tály pozvolna,

že mihotala ještě jen vidma mrtvolná.

Ten večer v galerii tak sám a sám jsem byl,

zřel zánik ohňů žhoucích a vyzářených sil,

jak okny se sem vtírá jak duhovitý had,

by mezi věci mrtvé sám přišel umírat.

Na starém zlatě rámů, na bílém svalstvu soch

by ještě jednou zjiskřit a roznítit se moh’.

Tak zoufanlivě vzplanul, že bylo k nevíře,

jak v jeho svitu zpyšněl mdlý portrét rytíře;

A na obraze jiném, kde lázeň nahých žen,

byl ten svit prismaticky a jemně rozložen,

na čelo, ústa, hrdlo, na ňadra, klín a plec,

jako když v tajemnosti se zachví řada svěc.

A zářil jako granát na žalné výrony

z pod mečů zabodnutých do prsu Madony.

Ten večer v galerii tak sám a sám jsem byl,

zřel zánik ohňů žhoucích a vyzářených sil.