SOUMRAK V LESE.

Překrásný letní zhášel den,

za hory slunce zapadalo,

na hnědou půdu, rudý kmen

veliké, světlé pruhy stlalo,

hrál ještě světlem lesa kraj,

a zlatě zářil vrchol buku,

však v nitro lesní beze zvuku,

již beze zvuku vešel taj.

Nešuměl bor, byl modřín tich

i jedle, opodál jež stála,

a bylo, chvílí tou že v nich

tichá se bohoslužba dála, –

bylť v mlze siné každý kmen

jak svatyň z nitra osvětlen...

A lesních zřídel hrčení

slyš, náhle jak by sesílilo,

a ještě zřetelnější bylo

kosmatých větví mlčení...

Jedenkrát ještě naposled

svit prudký korunami šlehl,

zachvěl se, zhasl. Naposled,

sluníčko, lásko, naposled,

sbohem, sbohem!... I ztemněl svět,

stín velký mlčky k zemi lehl,

ze skalin temno plížilo se,

zalehlo mladič, kleč i vřes,

rostlo tam, rostlo v chladné rose,

objalo velký, smutný les,

les bratrský... On tichý byl

a zádumčiv, jak úsměv toho,

kdo v žití tomto trpěl mnoho,

kdo miloval a odpustil,

jak neusínající žal

veliké lásky, marně dané,

veliké, tvrdou sudbou štvané

a ubité... Hoch nechápal,

tam v mlází ukryt pod křovinou,

proč velké slzy tiše plynou

mu z očí; proč vše tiché jest,

jak srdce člověka, jež bilo,

hořelo, žhnulo, zápasilo,

umdlelo, mlčí. Tiché jest,

již nedoufá... – On plaše vzhlíží,

vše vidí. V prsou těžký žal,

netušil tehdy, nechápal,

co tíží je, co tak je tíží...