SOUMRAK V PODZIMU.

Tak smutno! Nebe mhlivé,

a pod ním tupý klid.

Tak smutno! Nebe mhlivé,

jak dítě neduživé

den zmírá, sotva svit’.

Zem vlhká, vítr duje,

a chvílemi zas mží.

Zem vlhká, vítr duje

a větve ulamuje,

a zvuk to poslední.

A není tma ni světlo,

ni teplo, ani mráz.

A není tma ni světlo.

Kéž křídlo zimy smetlo

by vše radš v jeden ráz!

Co dál je, nelze zříti.

Vše ztraceno je v mhách.

Co dál je, nelze zříti,

jen močál mdle tak svítí,

kol rozlit po lukách.

Tak nahé stojí stromy,

a dole leží list.

Tak nahé stojí stromy,

a jak se větev zlomí,

též mnohé spadne z hnízd.

Jak srdce by to prázdné,

když vylét’ pták a prch’,

jak srdce by to prázdné

sám do propasti srázné

se smíchem strom byl svrh’.

A mně je teskno divné,

dnů přešlých cítím vlek.

A mně je teskno divné,

a v duši mojí živne

zas bolesť vzpomínek.

Má skráň se na strom chýlí,

jenž býval jeden květ,

má skráň se na strom chýlí,

jak nejlíp on v té chvíli

by moh’ mi rozumět.