SOUMRAK

Když dílo z tvůrce vyvřelo, ať na obraze

žhne barev hrou, ať veršů rythmem opájí,

či údův úbělem snad z mramoru plá naze

cudně, Bohům dík svůj vzdává smrtelný:

mní, jako nový bůh že stoupá na nebe,

a radostně zní jeho „dokonáno je“!

Vždyť ví, že dílo v něm zas’ nové slavně vzklíčí,

jak z žírné prsti vzejde znova mízný plod

vždy střídou nezmarnou. A když i lásku zničí

mu v srdci jarém popelných dnů chorovod

a tvrdě zdeptá ji a v muce uhněte,

ví v síly rozpuku, že jiná vykvete.

Však běda! běda, když se pozdní život chýlí

již v stranu západní a spadá s vrcholu,

co vášní výbojnou a slastnou touhou šílí

mu srdce, smrtelný jak v temném údolu

dny svými tápá mdle: a podzimní to nitro

když prahnouc nevěří v své nové jarní jitro,

pak nezní k Bohům dík za náplň údělu, –

jen vzpurné rouhání, jímž všecko prokleto,

že člověk živ jest a že přec’ je dožito!...