Soumrak.

Soumraky splývaly s mou duší nedočkavou – –

Ach, ano, čekal jsem cos bíle mystického

uprostřed ticha se sevřenou hlavou,

s pohledem vbodnutým kams v obzor Ztraceného –

Snad čekal jsem, až slunce v šeru dokrvácí

a do mé duše vsype barvy náladové

svých pronikavých žlutí, modra resignaci

i bolest zeleně, v níž jemný měsíc plove.

Ba – přišlo to. Zář jakás sladká spala klidně v trávě

a pole svítila a zavoněly líchy.

A horká opilost se rozvířila v hlavě,

mně k duši tekl vína proud tak tichý.

Se strany města padá brutální smích davů

a odkuds písně ze Schumanna znějí – –

Už nelze ve dlaně víc tisknout svoji hlavu

a nelze napínat své smysly horečněji.