Soumrak.

Když slunce již se naklání,

jak zajásají ptáci šera!

A když už zvoní klekání,

jak zahoukají do večera!

A kolik nočních můr lze zřít

po nocí zardouseném kraji!

– Zachmuřen národ, trpí lid

a auguři se usmívají!

Tma noční jak je výhodná

pro obchůdky a pro loupeže.

Kde srdce volná, svobodná,

kde duch, jenž letí k výším svěže?

Jak slova mění obsah svůj

a jak si s nimi hráči hrají!

Lid volá „Braň!“ A „Pamatuj!“

A auguři se usmívají.

Chvílemi zazní těžký ston,

jak by kdos klesal pod břemenem.

Chvílemi úzkostný zní tón

rdousený v hrdle vysíleném.

Chvílemi mluví němá noc:

Hlas někoho, jejž temno tají,

zoufale volá o pomoc.

A auguři se usmívají.

Už příští chvíle narovná

zjev tragický v zjev kratochvilný.

A není žádná sněmovna

nějaký výbor lidumilný.

Noc chmurná, těžká jako cent.

Což úsvit stal se pouhou bájí?

Lid čeká venku: „Parlament –?“

A auguři se usmívají.