SOUMRAK

Červánek už skoro zhas,

po lesích se smráká,

naposled se ozval hlas

zpožděného ptáka.

A je ticho; paseka

mlčí i hloub lesů –

pojďme, než nás poleká

i vzlet můry z vřesu.

Černá noc již nastává

v dubině i smrčí;

každý keř – jak postava

když se k cestě krčí.

Každý kořen, jak když had

přes cestu se snuje,

větev – jak když odevšad

páž kdos natahuje.

Jak bys cítil nezřených

křídel kolem vání.

Slyš! Zněl sten to, nebo smích

v rokli pode strání?

Balvan jak když z podušky

mechu v cestu vkročí.

Blýskly to teď světlušky,

či zlé skřítkův oči?

Pojďme, dej mi ruku svou,

co mi kouzel sjezdy?

Však mne vedou očí dvou

láskyplné hvězdy!