SOUMRAK.

Zachází krvavé slunce mých marných dnů,

ruce své usláblé k němu již nezvednu.

V zahrady věsí se smutek zas večera,

na cestách uvadlá květů tlí nádhera.

Jen u zdí klášterních noční sní fialy,

jež k hvězdám toužebné kalichy rozpialy.

Molové nápěvy zpívá kdos za vodou,

kajících zástupy v dálku to tiše jdou –

Cítím jak záhrobí blíží se chimera

jak hudba měsíční přes vody jezera –