SOUMRAK.

„Však každý vraždí, co má rád –“

ten Wildův řeže rým –

teď v teskné ticho ukován

zde v šeru jizby zřím:

je Reading stmělý, jen v koutě celly

stín bije čelem mdlým –

Tu chvíli znám, jež do šíje

tak prudce udeří!

Je všude tma a černý mrak

se táhne od dveří,

ty chabou dlaní vzduch chytáš maní

v mlčícím zašeří!

Tisíce očí planoucích

ti hořce vyčítá –

tvá cesta stojí před tebou,

je hnusem pokrytá,

ó, jak to pálí, ten pohled stálý,

tma, v které nesvítá!

Teď náhlým děsem udeřen

bys na zem zlomen klek’

a duši své a svědomí

pokorné slovo řek’:

„Já hříšník bídný, dni, noci, týdny

už čekám paprsek!

Teď stojím zde jak odsouzen,

sám sebou souzen jsem –

to nejhorší, být žalován

své vlastní duše snem,

stát zničen cele a signum v čele,

v zoufalství zmatku mdlém!“

„Však každý vraždí, co má rád –“

ten hrozný řeže rým –

v zrcadle vězně z Readingu

svou vlastní bídu zřím –

a zrakem štvaným, tmou rozleptaným,

ten soumrak pozdravím.