SOUPEŘ.

Král umřel mnohou nesa vinu,

leč dříve lidu v odkaz dal,

by jeden ze dvou jeho synů

říš podědil a kraloval.

„Mně jedno,“ děl, „ať kterýkoli,

by památce mé žehnal lid,

leč toho jen, jejž národ zvolí,

spěš kancléř říše nastolit!“

Lid dlouho meškal v umlouvání,

až posléz vážný vece kmet:

„Buď králem ten, kdo bez zdráhání

nám otcův hřích by vypočet’.

Tak bude, znaje tlum zlých činů,

jich také vystříhat se spíš,

a náhradu mít bude v synu

lid veškeren a všecka říš.“

I svoleno. Den záhy vterý

zval starší lidstvo na svůj hrad,

a na otce, jak tygr šerý

tlum těžkých hříchů snes’ a vad.

I žasnul lid; vždyť ustrnutí,

co tajno dřív, teď plně znal,

a mlčel v divném srdce hnutí,

když syn královský dokonal.

Kde mladší však? Tam vizte, pláče!

I přiveden je v mužů střed,

lid znova čeká udavače,

leč tento hlavy nepozved’.

Aj, otce korunou-li zhrdá?

Kmet z lidu vážně jde mu vstříc:

„Nuž, mluv, co víš?“ „Nač slova tvrdá?

Ctím otce, zlého nevím nic!“ –

A celý národ za jásání,

blah v slzách tone, jásá hruď:

„Už dejte skvost té jeho skráni,

kdo taký syn, nám otcem buď!“

A národ korunu mu dává,

i žezlo s mečem k nohám nes’,

leč k šíji padá kštice plavá,

an zrak se zvedá do nebes.

Zda modlí se? Hle, k dárcům kráčí:

„Ty skvosty vezměte si zpět!

Sám, lide, sobě vládnout ráči,

dost silen jsi, bys žezlo zved’!

Já za vše zlo, jímž v této době

brát otce památku mi vlek’,

chci u pokání v mnichů kobě

své duši hledat útulek.“