SOUPĚVCŮM.

Všecko mi odumřelo! – bůžky ohlasů

poslední píseň mou co mrtvolu

outrpně v tuhou rakev uložili;

i nastala mi noc těch němých zápasů,

a jen ty vzdechy, cizí úkolu,

po ztraceném se máji roztoužily.

Mám zažehnat je dávným nadšením,

když ztajená v nich beznadějnost zplála?

Ne! – vždyť tam zdáli zřím tak libě-vábný stín,

že loď má s touhou míří k břehům svým,

by ji tam spoluplavců uvítal družný klín:

Dbejte, by v přístav šťastně doplavala!

Vy znáte mnohou píseň v bouři složenou,

a víte, že se blížím s veslem – zlomeným;

kdo ale ohněm ploul a mořem ledovým,

je rád, třeba se vracel s plachtou strženou.

A mnohá píseň pěvci přece milá,

třeba si v citů výhni křídla popálila!