Soused.

Sousede, slyšte, žena vaše mladá

tak ubohá a vážně nemocna je,

oko jí hasne, krutě ve všem strádá

a chladné smrti v brzkou kořist zraje.

Vždyť vina její nejšpatnější není

a tolik mukou šílenou ji hněte,

co odešlo, nechť klesne v zapomnění –

přec všechno šlechetně jí prominete!

Vy jste tu v teple, ta se mrazem třese,

vy bohat jste, ta málo kdy se nají,

ba často hlad má, nuže, ustrňte se,

vždyť víte sám, že mnoho netřeba jí.

K své vině zná se, pokorně jí želí,

tak často v pláči volá vaše jméno,

vám žehnat bude po svůj život celý; –

nuž, litující budiž odpuštěno!

Slyšte nás přece, trpí muka hrozná,

což chcete stížit duši skvrnou vraždy?

dojděte v lásce pro ni, čin kdo pozná

ten úctyhodný, pochválí vás každý. –

Dořekli; – soused jen se dívá na ně

a plné blesků obrví má mračné,

svou chmuří líc a tvrdé svírá dlaně,

po chvíli trpce, zdlouha mluvit začne:

„Ba pěkně věru vaše slova znějí,

hned bych vás poslech, jenom nebýt já to,

dnes musíte však odsud bez nadějí,

neb nechci koupit, co mi drze vzato.

Nemocna ona! – inu, to se stává –

a muka snáší... – duše, nebo těla?...

též hlad má – půst přec věčnou slávu dává,

řekněte jí to, možná nevěděla.

Jak, nyní že bych zpět ji měl vzít zase,

když sevšedněla tomu bídákovi?...

když celá v hříchu s jiným brodila se,

kde ustlala si, tam jen ať si hoví!

Já měl ji rád, a byla mi tak milá,

že, kdybych moh, jí snes bych modré s nebe;

vše málo bylo, život otrávila

můj, že jsem proklel všechno, ji i sebe.

Teď vzpomněla si, vzkazuje mi po vás –

tak silné doufá že jsou moje plece...?

ať oběsí se – tady máte provaz,

anebo raděj utopí se v řece... –“

Domluvil tak a vzdorně mávl dlaní,

jako že nechce o ní slyšet více,

kol na přítomné nepohlédl ani,

sed, odvrátil se, sklonil k zemi líce.

Tak dlouhou, dlouhou tiše seděl chvíli; –

netušil nikdo, co v něm víří, sténá...

Vstal –; v očích rosu měl a těm, již zbyli:

„ať tedy přijde,“ řek, „je přec – má žena.“