SOUSEDÉ.

Byl překrásný čas. Slunce plálo žhavě,

ni mráčku na nebi – nu ke žním právě

to doba vhodná. Každý měl se k tomu,

by obilíčko svoje dostal domů,

dřív nežli pěkné počasí se změní.

A soused Brzák v trapném přemýšlení

dlel churav na loži. „Kéž, bože, mohu

já žati též!“ tak vzdýchal, na svou nohu

se při tom dívaje, a čelo chmuřil. –

To nedávno vám ve vsi požár zuřil,

on pomáhá svým bližním vynášeti

a trmácí se, potí, v tom trám sletí

mu na nohu, div nezlámal ji rázem,

a Brzák s výkřikem kles’, chuďas, na zem.

A přišly žně! Měl políčka kus malý

a žito na něm. Plné klasy zrály,

tak krásně bylo a on nemoh’ žati!

Měl jen ten kousek pole na souvrati,

den co den chodil na políčko chudé

a těšil se: „Nu, dobře sypat’ bude,

jsou klasy veliky a zrna těžká!“

Teď na svém loži bezúčinně mešká,

je lidí málo, všichni zaměstnáni,

a ostatně on na mzdu nemá ani – –

Byl večer. Sekáč Vávra přišel k němu,

sed’ soucitně si k druhu ztrápenému

a těšil ho a ptal se, jak se vede.

Však jemu sesmutnělo líce bledé

a horká slza ukápla mu s řasy...

On chvatně stírá ji a naříká si,

že neví, jak s ním jenom bude dále,

že obilíčko jest už dávno zralé,

že všichni domů dostati je mohou,

a on jen, chudák, s nešťastnou svou nohou

se trápí zde. – „No, nenaříkej, brachu,

ňák bude přece – jenom neměj strachu!“

tak Vávra těší ho, mdlý denní prací,

a domů pro kosu se hbitě vrací.

Sek’ po celou noc žito Brzákovo

a ve dne cizí zas, a v noci v novo

se do práce dal, až byl hotov s dílem,

a v neděli pak ráno v spěchu čilém

vše svázal ve snopy a odnes’ s pole...

„Nu, zaplať Pánbůh, Brzákova role

je sklízena už!“ Pousmál se k tomu,

nic neřekl a šel si sdřímnout’ domů.