Sousedská.

Dávno již, kdy spěchali jsme

v tanec, kde byl jaký,

staří jsme teď – nu což, ještě

snad to půjde taky.

Muzikanti zahrají nám

hezky volně solo, –

pěkně prosím, panímámo,

na kousíček v kolo.

Pomaloučku, polehoučku,

dech již málo stačí,

však nás již to bílé stáří

hodně v prsou tlačí.

Mládež, ta má křepké nohy,

v nich jak by to hrálo –

ale naše vetché údy,

v těch již ohně málo.

Pomaloučku, polehoučku –

ty babičko milá;

však to také bylo jinak,

když jsi mladá byla.

Když jsme byli mladí oba,

to jsme byli jiní,

to jsme znali zatočit se

líp než tihle nyní.

Jak jen z dáli zaslechli jsme

kantorovu basu,

nedalo nám, již jsme vběhli

mezi mladou chasu. –

Zaplatil jsem muzikantům,

zahráli nám sólo,

a již jsem tě chopil v pasu,

dal se s tebou v kolo. – –

Panímámo, vzpomínáte? – –

Ba to pěkné bylo,

ale bylo ještě lepší,

když se sešeřilo.

Jak jsme spolu na zahrádce

pod jabloní stáli,

na hvězdičky dívali se,

hubičky si brali,

brali oba – a pak jako

dobří kajicnici,

co jsme vzali, zpět si dali – –

nemám už nic říci?

Ba to bylo hezké tehdy,

když jsme byli mladí;

mladost zašla, ale my přec

dál se máme rádi. –

Ustáváte? mně již také

nelíbí se v kolu,

lepší je to věru v teplém

koutku sednout k stolu.

A nač nohy namáhati?

Jak dřív není nyní –

zde pak budou brzo tančit

synků našich syni.