SOUSEDSKÁ.

Po páté hodině, vždy věrni svému zvyku,

sejdou se v hospodě neb ve altánu ztmělém,

pan mlynář, – přijdete dnes, pane továrníku? –

pan farář zabloudil sem s mladším učitelem.

Zábava rozproudí se dřív, než bije šestá,

náš doktor od chorých se nyní vážně vrací,

– starší pan kolega sem přijel právě z města –

a oba usednou si k naší honoraci.

A smíchem rozmarným všem záhy rdí se líce,

nad hlavou veliká již lampa jasně hoří,

o špatných bramborách a dobré politice

a v posled o válkách se všickni rozhovoří.

Neb náš pan rytmistr, jenž v pensi u nás žije,

svedený hovorem se rozpovídal taky

(o jednu sklenici víc k vůli hostům pije

a žárem mladistvým mu plápolají zraky).

On rukou maluje jim teď plán Temešváru

a naše společnosť již začíná ho chápat. –

Jen mladý učitel přemítá tiše: „K stáru

proč smělý hrdina k nám v nudné město zapad’,

kde husy náměstím jen jdou a stádo ovcí,

a šedý policajt, jenž rovná hádky kluků,

kde z města přišlému sem právě bohoslovci

bezzubé babičky chtí zbožně líbat ruku...“