Souterrain.

Kol řady oken souterrainních bytů

jsem chodívala kdysi den co den.

v nich měsíc bloudíval, strop jeho září

snad na chvíli byl v bytech postříbřen.

Snad slunce paprslek tam někdy vpadl,

jak dobrodiní v stíny trpkých cest,

snad skanula tam po skle zapoceném

některá někdy z milionů hvězd.

Leč obyčejně stín tam šerý ležel,

vzduch těžký z otevřených oken táh’,

z večera lampy osvítily suché

postavy pracovníků v hlubinách.

Jak po práci se skrovnou skyvou sytí,

jak zástup dětí matka konejší,

jak malé k spaní kladouc předříkává

v modlitbě Páně: „Chléb náš vezdejší.“

Tak letmo znala jsem ty stěny dole

s pestrými obrazy, ten hrubý stůl,

postele žluté, židle – – více nevím.

leč vím, kdo žít má rok – tam žije půl.

Tam slunce nezjasní čel, neoblaží

ovzduší prosycené růžemi,

a nemůže se radosť v srdci chvěti,

když za živa je dole pod zemí.

Žaláře bídy. Já jsem chodívala

v tom přemítání dlouho kolem nich,

kdys dětských tváří červánek jsem shlídla

a brzy těchže churavostí sníh.

Rakvička žlutá za čtvrt roku stála

za oknem souterrainu –– bez květin,

před ní se nebe ve skle zlatě chvělo

u za ní dole divný chvěl se stín.

A jednou zahlédla jsem dole šťastný

zrak ženy stopen v mužův zamžený,

dvě ruce – tmavá s drsnou stopou práce

a menší bledá – pevně spojeny.

Snad slunce paprslek tam zlatý padl,

jak dobrodiní v kříže trpkých cest,

snad skanula tam po skle zapoceném

některá jasná z milionů hvězd.