Souvislost dálek.

Cítím Tě! –

Ty pláčeš snad, mé dítě západu,

nad dálkami, jež dlouhý čas nás dělí?

Oh! Ano, pláčeš – jakás souvislost

vždy prochvívá nám nádhernými těly,

a jakés příbuzenství rozkoše

nám krví vibruje a chtění ladí

v nejvyšší akkord delikátních snů –

jak neplakat, když máme se tak rádi – –

Ty jistě pláčeš, z dálky cítím Tě –

(jak kapaly by kapky krve tvojí,

té jemné krve, horké, důvěrné

s bílého stropu na mne po pokoji).

A je tak děsně – neplač, Vzdálená!

Necítíš příbuzenství chvít se těly,

necítíš akkord delikátních snů,

když vzpomíná Tvůj divoch osamělý –?

Neplač!