SOUZVUK NEKONEČNA

Jsem v stínech ztracen v tichu pod hvězdami.

Je tajemstvím a smutkem ticho věčna...

Mlh stříbrná jsou roucha nad vodami

a nad bolestmi souzvuk nekonečna.

Loď duše mojí dlouhé pluje míle,

mé srdce do daleka s přídy hledí,

bdí mlčící a v zbroji sněhobílé...

Tma horizontů váhá s odpovědí.

Stesk bledou rukou po duši mé sahá...

Jak v bílých plachtách hvězdy, hvězdy hoří!

Z tmy vystupuješ zářící a nahá

jak měsíc němý nad hloubkami moří.

A slavnost světla touha moje světí!

Dám na nejvyšší stožár vlajku Tvoji!

Zní praskot stožárů, loď ptákem letí,

mé srdce na přídě bdí v bílé zbroji.

A žasu žalm Tvé kráse zpívá vděčně!

Zní praskot stožárů, loď letí ptákem:

Buď pozdravena, Ženo! Byla’s věčně

a věčně budeš trůnit’ nad zázrakem!

A věčně zrazovat’ a věčně vracet’,

blesk bouře slepé nad úrodou léta,

z nás tvořit’ otroky a peklem splácet’,

z nás tvořit’ básníky a krále světa!

Jsi nad slávu a nad záplavy zlata,

a věčně vzdálena, přec’ věčně ve mně,

půl nevěstka, půl nejkrásnější svatá,

a smysl první Života a Země!

Ty’s bez hranic a prostoru a času,

Ty’s štěstí – iluse a marnost věčná –

ty’s úsměv soucitu a krásy, jasu,

ty’s propast hrůz a souzvuk nekonečna!