SOUZVUK.

Ne sochy antické klid ztrnulý,

jež stejná jest, ať slunce na ni svítí

neb ať se stíny nad ní shrnuly,

vždy božsky klidná dívá se v rej žití:

nám jiného, většího klidu třeba,

jak jiným vzduchu a čerstvého chleba.

Jen tvář buď klidna – srdce třeba mři!

jen zpěv buď ladný – duše pukej žalem!

svět postav našich žij – ty touho, vři

ve honu věčném za svým idealem!

buď z mramoru tvá hruď, však krví žhoucí

v ní slyš vždy velké srdce bouřně tlouci!

A vnitřních těchto bouří odlesky

když zjasní jemným svitem naše dílo,

pak mír v něm bude, souzvuk nebeský

jak děcku, které z prsu matky pilo,

a z vřavy vášní – soucit zbude vlídný,

s tou světa bídou, úsměvný a klidný.