ŠPAČCI.

Dřív byli němi. Snad je úžas schvátil

z té krásy, jež kol náhle rozpučela,

leč z večera, když západ hory zlatil,

drozd přiletěl, s ním písniček druž celá.

A vše tím zpěvem jak by obohatil,

jenž rozvlnil vzduch jako zlatá střela –

co les měl zvonků, všecky v život vrátil,

co květů stráň, v něm jejich zář se chvěla.

To bylo plesu, touhy, všecky zraky

tou sladkou písní jara zvlhly v mžiku...

A špačci: „To my dovedeme taky!“

A hlahol jich se náhle ozval hvozdem,

kde zpíval drozd, teď vřavy plno, křiku...

– A špačkové jsou špačky, drozd je drozdem.