Špaček.

Kraje šednou, stýská si hvozd tmavý,

a ty s ním, můj pěvče přeletavý,

a ty s ním, vždyť jeseň v kraje kluše,

a ty s ním, i zpěvná moje duše.

Listí žloutne, brzo sprchne dolů,

zase máme loučiti se spolu,

a mě vždy tak divně srdce bolí,

když se v stádce slétáš po okolí.

Rád tě mám, ty zpěváku můj raný,

jenž nám věštíš jaro před skřivany,

a pln ruchu stromů na temeni

zpěvem lesy budíš z polosnění.

Rád tě mám, jenž v slunce teplém zlatě

slétáš na klín okytěné hatě

a s perlami v zelenavém peří

písně pěješ na omladlém keři.

Rád tě mám, a mysl tvoje čilá

jako hochu juž mi drahou byla,

když jsi vesel v štěbotu a křiku

z palašiny vzlétal na rybníku.

Rád tě mám, vždyť kam se sneseš, všady

kraj se mění na květnici Lady

a sad s luhem voní tobě díkem;

jejich křídlatým jsi zahradníkem.

Ano, ano, švarný druhu mládí,

juž jak děti měli jsme se rádi,

a nechť v dálku rozehnal nás osud,

upřímnými přáteli jsme posud.

K nejdražším však upomínkám kladu,

v dědově když jabloňovém sadu,

na Olšince, v skalním lesa klínu,

napodobil’s hravý klepot mlýnu.

A jak jsi mě pobavil až k smíchu,

když strýc pluhem brázdil stráně líchu,

a ty, chytrý, ochočený ptáče,

za trůn volil’s hlavu přetykače.

Jak jsi doprovázel smačklým zobcem

vzdechy plužňat vlekoucí se kopcem

nebo skřípal po otřelém plíšku,

kde se drábce pojí na potížku.

A jak dětská sálala mi líčka,

když jsi vrzal jako korouhvička

na střeše, jíž vítr jal se hráti –

ach, ty časy juž se nenavrátí!

Ty však přec se vrátíš z šeré dáli,

nechť by sněhy do budky ti vály,

vždyť tvůj odlet zvěstuje mi tklivý,

že ti drahy jsou ty rodné nivy.

Že luh tebou žije a ty luhem,

že pták květu a květ ptáku druhem,

že to v různých ňadrech stejně zvoní,

že co tento pěje, onen voní.

Proto vím, když listím pláče boučí,

proč tvůj rod tak dojemně se loučí

a pln stesku kolikrát se vrací,

nežli v mlhách jeseně se ztrácí.

V také chvíli, v také smutné době

víc než jindy připoután jsem k tobě;

sklíčen volám do vzdušné ti dráhy:

„Příteli niv rodných, vrať se záhy!

Vrať se s vánky, jež nám jaro nosí,

vrať se v stráně, k vodám do rákosí,

v luka, sady, pole, družný ptáku,

pomoz nám je čistit od slimáků.

Od slimáků, již nám podle ruší

květ i plod i dětí útlou duši,

a co drahým nemohou vzít plenem,

aspoň hnusným povlékají hlenem.

Za to budku postavím ti dvojí

na jasaně, pod okny jenž stojí,

dřív než zimě ve tvář slzy skanou

a na ňadrech země růže vzplanou...

S Bohem, s Bohem! Z jara na shledanou!“