Spadalé listí.

Listí zas padá v cesty i lada,

leží mi dole u nohou,

průsvitná, lehká mlha se spřádá,

šerý stín táhne oblohou.

Netáhne vítr skrz korun výše,

nerve to listí jeho svist,

sám sebou dolů tiše, tak tiše

za listem k zemi padá list.

Tobě, jenž na to díváš se, snílku,

duše snad v prsou zasmutí,

před stromem staneš zamyšlen chvílku

v podivném, měkkém pohnutí.

Ale strom klidně na to se dívá,

za sebou maje listí to:

listí se snáší, v minulosť splývá,

co je tu sváto, prožito.

Přelety bouří, záře svit krátký,

štěstí dni jak dni bolesti,

chvíl těch jen ohlas časem jde zpátky:

spadalé listí šelestí...

A listí padá a listí sněží,

jak mu čas rukou pokyne,

u nohou stromů kupí se, leží:

v korunách místo pro jiné.