Spadla krása pestrých květů

Spadla krása pestrých květů

na oděnou mechem zem,

jako z dívčí zřítelnice

slze na ubledlé líce

náhlým srdce rozkazem.

Stržen dal se nésti v dálku

plané růže jemný květ,

kde že jsou as ty lupínky?

pryč, jak vonné upomínky

outlých zlatých mládí let.

Či jsou lístky drobné písně?

Ach, já pohnut mnohou čet’:

„Nežel, všecko zvadá, padá,

jen kdo slze v srdci skládá,

zpěvem může vypučet’.“ –

Listím pláče strom i růže,

aj, čím já as plakať mám?

nekvetu už nemám slzí,

a ta svoje prsa brzy

v jeseň žití vyzpívám.