SPÁLENÍ KNIH WYKLIFOVÝCH.

Z arcibiskupova dvora dým se valí,

nade střechy Malé Strany stoupá výš,

zprvu jenom jako šedý mráček malý,

potom jako černý mrak, v němž bouře tíž

na kraj český letí, oblohu mu kalí –

ký to v Praze požár, bratře, zdali víš?

Zbyněk biskup Abeceda

pálí knihy aniž věda,

co v nich psáno jest –

ale běda jemu, běda!

Přijde popelečná středa,

pokuta a trest!

Odsoudili knihy, v kterých káral pýchu

mistr v dálné zemi moře uprostřed,

že z nich símě házel Hus na českou líchu,

že z nich v horlivosti provaz výtky před’,

kterým mrskal syny neřestí a hříchů,

ať se s nimi v cárech nebo v nachu střet’.

Že chtěl, aby nejen ovce byly bílé,

ale čistých srdcí také pastýři –

překáželi jemu v jeho dobrém díle,

síť mu v cestu kladli na dél, na šíři,

žádali, ať jejich pokloní se síle –

a když nechtěl, dým teď Prahou zavíří:

Zbyněk biskup Abeceda

spálí knihy aniž věda,

co v nich psáno jest –

ale běda jemu, běda!

Přijde popelečná středa,

pokuta a trest!

Hustý dým a čpavý chmurně vystupuje,

v černých kotoučích se šíří nad Prahou,

vítr žene jej, jím hrozbu rozšiřuje –

Husovi má býti mračnou výstrahou,

žhoucí hranice že, jako knihám tu je,

může býti jemu smrtí neblahou.

Rozumíme, pane Zbyňku, hrozbě tvojí –

ale opatrně, s ohněm hra je zlá!

Nežli naděješ se, v plamenech dům stojí,

jiskra dále letí, nový oheň vzplá –

marně potom vstávat proti němu k boji,

když už celé moře ohně plápolá.

Slyšíš, co to hlučí ulicemi Prahy

k Malé Straně, tvůj kde nádherný je byt?

Oheň, jímž měl býti dotčen Mistr drahý,

jinde plamen vznítil, jinde v požár chyt’ –

neodvracej očí této od výstrahy,

kterou tobě povstav dává český lid!

Slyšte všichni, kdo s ním v dvoře nad hranicí

propukáte nyní ve vítězný zpěv,

jaký hlas to z dáli zazněl na ulici:

hluboký a táhlý vzdálený jak řev,

jako by se v poušti ozval dosud spící,

ale z nenadání probuzený lev!...

Zbyněk biskup Abeceda

spálil knihy aniž věda,

co v nich psáno jest –

ale běda vám, ó, běda!

Přijde popelečná středa,

pokuta a trest!