Spálivec.

Vedle cesty rybník vody temně siné,

nízké olší k jihu půlkruhem se vine,

k východu se těsná vrbin nízké klestí,

„Spálivcem“ ho zovou; divné o něm zvěsti.

Lid si vypravuje, za noci že šeré

z plamenité vody slyšet: Miserere.

V plamenech zřít mnicha v dlouhém černém hávu,

na chvějící ňadra holou kloní hlavu,

po hladině žhavé bosá noha kráčí,

oko, v důlky vpadlé, u věčném je pláči,

a z třesoucích rtů ston těžký se mu dere,

až se půlnoc děsí smutným: Miserere.

Kaplanem ten býval mnich na panském hradě,

ale víc než Bohu dívčí sloužil vnadě:

vděkům krasavice, dceři svého pána...

Napadli ho v noci, nedočkal se rána,

na místa, kde rybník, čeleď s ním se bere:

uprostřed mnich spoután zpívá: Miserere.

Hranici si složil, postaven je na ni...

„Vzpomeň svého Boha!“ „Vzpomínám své paní!

Třeba neoddána, byla mou – a bude!“

„Nerouhej se!...“ Žáry objaly ho rudé –

z ohně jenom slyšet: „Blaho tisíceré

tobě, krásná paní, a mně: Miserere!“ –

Káže velmož zlícen: „Nezůstaniž prachu

po nevěrném sluze, po nevděčném brachu,

rybník vykopejte, dnes ať hotov ještě,

přívalem ho plňte bystřiny a deště,

v mnichův prach nechť mračno bičem hněvu pere:

s dcerou v hladomornu, rychle !“ – „Miserere!“

Spálivcem zván rybník. V Letnic různé hody

s kleslou hlavou vstává mnich z hořící vody,

v dlouhém černém hávu po hladině kráčí,

na srdci má růži, oči tonou v pláči,

ze rtů purpurových vroucí ston se dere:

„Duše má chce k tobě, ženo! – Miserere!“

Na břehu tou chvílí zjevuje se žena,

k mnichovi je bílá náruč rozpřažena;

k sobě oba letí – kohout zpívá v dáli –

ztrácejí se zjevy; na místech, kde stály,

zlatá voda hasne, hvězdy tisíceré

hledí v hloub, zkad slyšet smutné: Miserere.

V době růží žena objít spěchá mnicha... –

Šel jsem v noci mimo, ale bylo zticha;

proto snad, že byly růže v odkvétání...

Bůh jest láska, děl jsem, Bůh jest smilování!

Hříchem láska byla v minulosti šeré.

Nám buď růží duše... Pane, miserere!