Spánek.

O hoste žehnaný,

nad země mocnostmi jsi tajem královským,

spějícím nad žezlo, vzletícím nad rány

a ruce mozolné ty činíš hladké tak

a slzy zapudíš, jak chtěly v lidský zrak.

Přicházíš mezi nás

a mnohé hloží dne se skrání sbíráš všem

a duhou proplétáš světlý i tmavý vlas,

přicházíš potichu a tebou přemožen

si mnohý přál, bys byl na věky vítězem.

A rovněž černý hřích

se odchví ze srdcí, jak přikloníš se v dol

a vášní hlubiny, je starost zlomena,

hůl poutník odložil, je zapomenut bol

ni tíží tajemství hvězd vojů plamenných.

A nyní černý šat

a zlatý, skvostný šat, královsky zářivý

a slední halena, chudoba dětských plen,

vší masky nutné klam smrtelný odložen

a obraz boží teď je zříti čistě plát.

Táž vlna převalí

se přes den uběhlý a praví: zdravá jsem

a mnohé zájmy dne, zápasy, zápaly,

až na kost jdoucí mráz i světlo s plamenem

jsou dětská churavost, již narodila zem.