Spánek přírody.

To není ještě smrti rubáš bílý,

v nějž příroda se v smutku halí dnes.

Vzpomíná, blouzní, mlčky hlavu chýlí,

kol boků, šíje skvostný háv se svez’...

Dnes příroda je jako žena, z tance

jež zpět se vrátila a trhá dolů

své šperky všecky... divá dissonance

jí víří v duši náhle plné bolů.

Zchvácena vírem, divým do únavy,

umdlená k smrti padá náhle v křeči

a „umřít... usnout“, jak to Hamlet praví,

jí duší zní a mdloba stále větší

ji chvátí... ona padá... její vlasy

se rozpletly, zrak v horečce jí vzplál,

na uplynulé chvíle vzpomněla si

a „umřít, usnout...“ zní jí v duši dál.

A umírá... a bez pohnutí leží,

zrak mrtvý v dálku zří, mráz v čelo kles’ –

a mrtvá dříme... Zvolna, tiše sněží

a kdesi v dálce hudba zní a ples...