SPÁNEK.

Zkad jdeš, ty spánku kouzlo tajuplné,

kde’s zrozeno? Snad nebe hvězdná sídla

v svět vyslala tě daleký, v svět dálný,

by dala sílu k životu tvá křídla

těm – žít kdo musí?!

Svět krásný, smavý v zlatě svého slunce,

v svých moří hymnu, v kouzlu písně ptačí,

ve pralesů svých taji, v lučin jasu!...

Však přijde žal, a zda to všecko stačí

těm, žít kdo musí?

Ty slétáš, sne, kdy není v širém světě,

co uspalo by těžkou bolest v duši;

v tvé měkké náruči vše zmlká, tichne,

van perutí tvých žalu osten zkruší

těm – žít kdo musí.

Ó, spánku sladký! Boha dar jsi velký!

On z ráje vyhnaným, kdy v bědách mřeli,

vdech’ na víčka tě zemdlená pln lásky.

On vdech’ tě v noc, by usnuly v ní žely

těch, žít kdo musí.