SPÁNEK.

Zem opustili bozi. Pouze jeden

v té chvíli, kdy Pan velký umíral,

na víčkách člověka dlel, dobrý spánek.

Ten zůstal a s ním bohů celý eden,

ten stačil, aby z noci po červánek

v pouť strastnou květů člověk nasbíral.

Je krásný, dojemný, je sladký, svatý,

na kmeta tváři konec písně jest,

na dívky líčku sňatek lásky, blaha;

jím děcku otvírá se palác zlatý,

v něm pravda mysliteli kyne naha,

má v ruce mák a v očích plno hvězd.

Je loďkou Charonovou v klidu kraje,

je světla paprsk, po němž k světlu výš

tlum andělů si duše vytahuje,

na struny stkané z dívčích vlasů hraje,

po vlnách zapomnění tiše pluje

a v ruce drží chladnou, zlatou číš.

Je oknem, jímž v svět nestvořený dívá

se duch, jejž znavil událostí vír,

a zkad se zjevy budoucnosti noří,

je mystická klec, v níž sen, ptáče, zpívá,

je tmavá noc, v níž zárodek je k zoři,

jíž v klíně leží příštích květů pýr.

Je kraj pln hlubokých a svěžích stínů,

kde zlato čilimníků a myrt sníh

jen prší v hustou trávu nesšlapanou,

a jeho doušek podobá se vínu,

a kapky medu s jeho prstů kanou,

v něm stromu šum a hrdliček zní smích.

Je největší to dobrodinec světa,

zvlášť zatemní-li okna zjevů tak,

že duši kolem pohltí tma hustá,

kdy v jeho stínu anděl smrti slétá,

a jakby dívka líbala ti ústa,

ven duši láká jak volavý pták.