ŠPANĚLSKÁ LEGENDA.

V klášteře svatého Kříže

každodenně v chvíli trhu

děvčátko se objevilo.

v chudém, ale čistém šatu,

Matky Boží před oltářem

pokleklo, pod svatý obraz

položilo jako oběť

veliké dva listy zelí,

zbožně pak se pomodlilo.

Klášterní je zřeli bratři,

děcko jednou zastavili.

Otázal se otec převor:

Milé dítě, co to děláš,

veliké dva zelné listy

pod svatý že kladeš obraz?

Zelí, zelí... nesluší se

v oběť dávat Matce Boží,

sprosté zelí jest – Nu, růže,

lilie neb květy slezu

kdybys aspoň mělo, dítě,

ale zelí – nech to příště.

Na ta slova milé dítě

neleklo se ani chvilku,

ani mžik se nezaleklo

upírajíc na převora

veliké své krásné oči.

„Co mám dáti, když jsem chudá?

Kde bych měla vzíti růže?

Zelinářskou máme pouze

doma zahradu, já zelí

na trh nosím ku prodeji,

a tak mohu uloupnouti

tu a tam list zelí – nemám

ani růží ani fijal.

Co mám, dám však mileráda,

z upřímného dávám srdce.“

Převor dojat odpovědí,

pohladil po tváři děcko,

v klášter vzal je, brzy bratři

číst a psát je naučili,

zpívat pěkně litanie,

říkat krásně modlitbičky

k cti a slávě Matce Boží.

Ale záhy otec převor

zpozoroval, ba i bratři

všimli si, že děvče milé

každičkým dnem více chřadne,

smutnější se stává, tišší,

zamlklejší. Pravil opat:

„V hojnosti máš všeho, dítě,

též se učíš velmi pilně,

umíš pěkně modliti se,

pěkně zpívat Matce Boží,

ze zahrady naší můžeš

denně nosit čerstvé růže –

a jsi stále zamyšlena,

smutnější se stáváš denně,

pověz, dítě, co tě trápí?“

„Trápí, otče,“ řekla dívka,

při čemž slzy se jí leskly

v čistých, ale smutných očích,

„trápí mne, že od té doby,

co víc nenosím pod oltář

Matky Boží jako dříve

zelí listy v prostou oběť,

Svatá Panna ani jednou

víc se na mne neusměje,

jak to jindy dělávala.“ –