Španělská romance.

Done Pedro, proslavený muži,

ty ženichu věčný bez vady,

Donnu Elviru kdy, sličnou růži,

přesadíš do svojí zahrady?

Každý večer stojíš u balkonu,

bez konce je tvoje vzdychání,

srdce tvoje bouří v jednom stonu,

div neklesne v propast zoufání.

A přec záříš jako čerstvá kytka,

nechť se v slunci pleš tvá zablýská,

za to přes hedbávná muší lýtka

klátí hrot se tvého kordiska.

Vizte, kráčí nahoru a dolů,

vysoké mu péro s přilby vlá;

slyšte, kterak z tůně věčných bolů

nové vzdechy šepcí ústa mdlá:

„Doňo krásná, skloňte se jen trošku

přes balkonu husté mřížení,

jen střevíček, bílou jen punčošku

ať uvidím k svému spasení!

Nedovedu jako floutek mnohý

na kytaru brnkat za šera,

ani více nestačí mi nohy,

bych moh’ balkon slezat z večera.

Připouštím, že čas v svém burácení

mnohé vrásky vryl mi do čela,

ale jedno vaše políbení –

a hned všecky zmizí docela.

Vím, že každé těla mého hnutí

nemá kouzla vábných gracií,

jedno ale vaše obejmutí –

a hned věčným mládím ožiji!

Za to ale dědicem jsem slávy,

jakou sotva uzří příští věk,

řád mám z Compostely, z Calatravy,

zlaté rouno, modrý podvazek.

Meč můj dobře maurské roty znají,

admiral jsem a dědičný grand,

před třiceti lety na turnaji

milostně mi kynul Ferdinand!

Doňo má! – co nejdřív se tu mihne

Don Juan, kobylka dvounohá,

věřte, že jej dýka moje stihne,

ale kdy – to vězí u boha!

Doňo krásná, skloňte se jen trošku

přes balkonu husté mřížení,

jen střevíček, bílou jen punčošku

ať uvidím k svému spasení!“

Elvira? – ta ve růžovém loubí

sedí, sama růže v poupěti,

s ráje slastí její duch se snoubí

v Don Juana bouřném objetí.

„Slyšíš,“ šepce lásky sladkým stonem

a Juana líbá na čelo,

„jednou se zas dole pod balkonem

tomu bláznu vzdychat zachtělo.

Má znít stále v naše objímání

jeho ston jak skřeky havraní?“

A Don Juan v sladkém usmívání

k jejím ňadrům hlavu uklání:

„Sladká Doňo, slunce mého žití,

moh’ bych sice ostřím dýky své

komáří to zhasit živobytí,

jež chce zářit v touze mladistvé:

Jest mi ale u vás příliš blaze,

než bych znovu lezl na balkon,

pak by mně to mohlo přijít draze,

kdybych nový vznítiti měl shon.

Co budu květ vašich líbat líček

a se kochat v ňader vlnění,

vystrčte mu zlatý pantoflíček

skrz balkonu husté mřížení.

A tak oba oblažíte divem,

stejnou budem pláti milostí:

já ve vašich očí lesku snivém,

on v punčošek vašich bělosti.

Libo-li však, ihned ostrou zbraní

na místě mu za vás odpovím!“ –

Doňa retů jeho v pousmání

vějířem se dotkla perlovým.

Vystrčila rychle pantoflíček,

rděla se jak růže v poupěti,

a jak zlatý motýl s jejich líček

lásky sen jim klesl v objetí.

Dole Pedro se skloněnou hlavou

ve ztrnutí zbožném tiše stál

a výš zíral, kde půlnocí tmavou

pantoflíček jako hvězda plál.

Čarovná noc jižní při měsíčku

obrací juž k slunci obličej;

Pedro posud zírá k pantoflíčku –

kde jest ale bílá nožka z něj?!