Spartacus. (II.)

Na zlatém trůně u těch křížů v pýše

teď stanul Caesar, hledal zrakem chvíli...

teď poznal kohos – – obličej, hle, bílý

se kloní k němu s majestátné výše.

Toť Spartacus... zas trůní v středu říše,

jak trůnil druhdy! Caesar vztekem šílí,

sok hrdě mlčí a jen zrakem střílí,

ba zdá se, že se pousmívá tiše.

Blíž Caesar kročil. V mrtvé soka oko

vpil vítězně se, divě, přehluboko,

zrak mrtvoly naň hledí neodvratně.

A srdce Caesara již slastí výsklo.

V tom v skleném oku cosi v posled blýsklo –

a Caesar zrak svůj k zemi klopí chvatně.